Minulý rok v srpnu, u příležitosti setkání rodáků, vydal sbor dobrovolných hasičů v Zahrádce vaší publikaci Zahrádka – historie obce, která měla velice pozitivní ohlas. Co Vás vedlo k nápadu shrnout informace o historii Zahrádky?
Byla to v podstatě náhoda, když se mi dostaly do rukou dvě publikace o Vrčeni, několik knih a brožur o Nepomuku a Nepomucku, publikace o historii Blovic či kniha o Zelené Hoře a Klášteře. To vše mě vedlo k zamyšlení, zda by nebylo vhodné něco takového napsat o mé rodné obci, zejména když se blížilo 105. výročí založení hasičského sboru a setkání rodáků.
Za tím účelem jsem se spojil s kronikářem obce Václavem Černým a Dušanem Skalou, kteří se minulostí obce rovněž zabývali. Oba byli pro a tak jsem začal shromažďovat další materiál, sepsal osnovu a začal psát. To bylo myslím někdy v únoru 2011. První verze byla hotova někdy v polovině května, ale po ní následovala ještě celá řada úprav a korektur. Ještě v červenci při pobytu v lázních jsem na veřejném internetu v hale lázeňského domu ladil finální podobu s Dušanem Skalou, který mimo jiné publikaci obohatil o velké množství dobových fotografií a vytvořil i její grafickou podobu.
Při psaní jste musel projít a prostudovat velké množství materiálů. Co Vám v tomto ohledu nejvíce pomohlo?
Pro popis té nejstarší historie jsem samozřejmě musel i do archivů a projít různé matriky, berní rulu či tereziánský katastr, ale chtěl bych vzpomenout zejména na práci bývalého kronikáře Jana Komance z čp.9. Ten psal zahrádeckou kroniku přes 30 let a mimo obvyklé zápisy do ní zaznamenával i mnoho nejrůznějších informací , které jsou z dnešního pohledu nesmírně cenné. Do kroniky opsal více jak 200 stran z nejstarších archivních materiálů. To byla vítaná pomoc.
Jste zahrádeckým rodákem, strávil jste zde své dětství a mládí, jak na ta léta vzpomínáte?
Asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že každý člověk si v životě nese s láskou to své místo, kde se narodil a vyrůstal. Ne jinak to je i v mém případě. Narodil jsem se na Smetalkách v č.p. 34 „U Bartošů“ a toho, co jsem zde prožil by bylo dlouhé povídání. Právě zde jsem získal základy svých pozdějších zájmů. Byli jsme stále v přírodě, pásli husy, dělali ohníčky, toulali se po lese a hledali houby. Ať už to byly výlety na kole nebo slézání Strašné skály či první zkušenosti pod stanem na Hůrce, to všechno se otisklo do mé paměti a scházelo později, když jsem se nastěhoval do paneláku v Plzni.
Zřejmě to byl i jeden z důvodů, proč jsem se celý život věnoval aktivní turistice a cestování. Je jen málo zemí v Evropě, které jsem nenavštívil, četná horstva, moře, města i památky, všude jsem byl rád, všude bylo něco na koukání i k poučení. Rozhled z nejvyšší hory Norska, prohlídka Egyptských pyramid či chrámů na Nilu, návštěva Berberů v poušti, to jsou místa, na která nejde zapomenout.
Vím, že jste velkým milovníkem divadla. Hrála v tom roli i slavná tradice ochotnických představení v Zahrádce?
Je to možné. Každý člověk si do života odnese určitou genetickou výbavu získanou od svých předků a v mém případě to snad byla velká záliba ve čtení (získaná spíš od prarodičů), láska k hudbě a k divadlu.
Jako malý chlapec jsem navštěvoval všechna ochotnická představení, později jsem v některých hrách sám účinkoval. Po přestěhování do Plzně jsem začal chodit do divadla J.K.Tyla, nejprve nahodile, později jako stálý předplatitel, což trvá už 40 let. Mám rád všechna představení, mému srdci nejbližší jsou představení operní. V poslední době jsem svůj zájem rozšířil i na koncerty Plzeňské filharmonie.
Čím se v současné době zabýváte?
Nejrůznějších podnětů je stále dost. Momentálně jsem dokončil historický úvod ke kronice obce Ulice, kde s manželkou vlastníme chalupu a kam velice často jezdíme. Do zdárného konce se mi podařilo dostat i malý slovníček nářečí a lidové mluvy, která byla používána v Zahrádce a okolí. A nyní pracuji na příspěvku pro obecní stránky, kde jsem se zaměřil na historii dvou starých mlýnů, jenž v Zahrádce dosud stojí.
Ještě bych se rád tedy vrátil do Zahrádky. Mohl byste vzpomenout na nějaké zajímavé historky z dob vašeho mládí?
Rád zavzpomínám na partu, kterou jsme měli. Bylo nás pět: František Jirka ze vsi, Josef Trhlík (Jenčár) z chalup, Franta Šelmát ze Smetalek, Václav Bárta od Frantíků a já. Nebyli jsme žádní mazánkové a různých příhod bylo nespočet. Zejména „Smetalští sígři“ byli svými kousky známí. Není zde prostor k tomu, abych se o tom šířeji rozepisoval, připomenu jen dvě příhody.
Vápenná pomsta v Sedlišti
V Sedlišti, v domě, který sousedí s domem, kde bydlí Vlastík Fiala, žila stará paní, podle našeho bába, která nás stále sledovala při cestě do školy v Nepomuku a zpět. Pokřikovala na nás, napomínala a žalovala. A tak jsme vymysleli pomstu. Večer, když už byla tma, jsme chtěli babku vyvolat k vyhlédnutí z okna a polít ji připraveným řídkým vápnem. Jak jsme vymysleli, tak taky udělali. Když jsme kráčeli ze sokolského cvičení, zaťukali jsme plaňkou na okno, zakřičeli a dál na nic nečekali a chrstli vápno na okno. Ráno, když jsme jeli do školy, viděli jsme, že je zle. Půlka štítu chalupy byla oranžová a druhá půlka, včetně okna, bílá. Když se pak na Smetankách objevil příslušník SNB, bylo opravdu zle a tresty nás neminuly.
První zkušenosti s alkoholem
Jinou takovou příhodou byla naše první zkušenost s alkoholem. Byla krásná neděle, první den prázdnin a tak naše parta vyrazila na kolech do Železného Újezda k rybníku. A byla tam také děvčata, my je okukovali a jen Franta Jirka našel odvahu (byl o 2 roky starší) a začal to hustit do Marie Říhové. K večeru jsme vsedli na kola a ujížděli k domovu. Při vjezdu do Čížkova se stal první malér. Franta Jirka v zatáčce havaroval a odřel si celou nohu. Tím byl dalších událostí ušetřen. My čtyři ostatní jsme zamířili ke mlýnu v Zahrádce, kde v olšinách jsme měli uschovánu láhev likéru. Krátce před tím se ženil v Měrčíně Stanislav Šelmát a jeho bratr František tam jednu láhev sbalil, že tedy vyzkoušíme, jak to chutná. Sesedli jsme k sobě na břehu potoka, láhev odzátkovali a pili dokud nebyla prázdná. Divili jsme se, že nám nic není, tedy zatím, a rozešli se k domovům. Už po cestě ke Smetankám jsem poznal, že to tak jednoduché nebude, proto jsem kolo raději vedl. Doma jsem se s obtížemi navečeřel a šel si rychle lehnout jako, že jsem unaven po tom koupání. Ráno jsem se probudil, hlava mě trochu bolela, ale jinak nic. Podobně to prožívali, jak jsem později zjistil, i Franta Šelmát a Vašek Bárta. Jinak to bylo u Pepíka Trhlíka. Když jsem byl po snídani, dostal jsem záhumenkovou krávu, abych ji šel napást na dráha. A tak jsem pásl, nohy mě nějak podvědomě nesly dál směrem k Trhlíkovic chalupě. A to byla chyba. Když jsem se přiblížil, vyrazila na mě Pepíkova matka a začala mě hubovat: „Vy volové to nevíte, že nemáte na lačný žaludek chlastat pivo? Jdi se na něj podívat“. Podržela mě krávu a já šel. V kuchyni na zemi ležel slamník, na něm Pepík, víc mrtvý než živý, bledý jako stěna. Vedle slamníku byl lavor a ten byl plný. Zachoval se ovšem statečně, příčinu své devastace svedl na pití piva nalačno.
Pestré zážitky, které jsem v Zahrádce v mládí prožil se nedají zapomenout a proto se sem rád vracím. O dění v Zahrádce mě informuje můj bratr Jiří a když byly založeny webové stránky o obci Čížkov, často si je prohlížím.
Děkuji za příjemné povídání.
Rozhovor s Antonínem Bártou vedl Dušan Skala.
