MAJITELÉ ČÍŽKOVA PO ROCE 1400

V prvním díle, který naleznete ZDE se Milan Čadský zabýval pátraním po první zmínce o vsi Čížkov. Druhá část plynule navazuje a sleduje střídání majitelů Čížkova po roce 1400.

Petr Zmrzlík ze Svojšína

Ještě za života krále Václava IV, se výraznou osobností stal  Petr Zmrzlík ze Svojšína, jenž pocházel s kdysi mocného a bohatého vladyckého rodu. Roku 1406 svěřil král Petrovi Zmrzlíkovi úřad nejvyššího mincmistra království českého. V r. 1411 byl Petr Zmrzlík vybrán za soudce, který dostal nevděčnou úlohu dovést spor krále s arcibiskupem ke smírnému konci. Skutečně spor byl záhy uzavřen a Petrovi se dostalo bohatého ocenění v podobě léna Březnického (1415). Petr se nezvratně blížil k vrcholu své kariéry, coby prominent husitské strany umožnil ve svých pražských domech konání pověstné schůze českých pánů a pražských měšťanů na které mistr Prokop přednesl 76 článků v nichž byly náboženské postuláty Táboritů označeny za bludné. Náboženský kvas po smrti českého krále Václava IV. nabýval na síle. Papeženci v čele s císařem Zikmundem a husité neviděli před sebou jinou alternativu než vojenský zápas. Zikmund se svými stoupenci nechal korunovat za českého krále(1420). Petr Zmrzlík využil zmatků a přisvojil si ke svému Orlíku i Tochovice včetně poloviny Čížkova, ty byly do té doby jak víme v držení Ostrovského kláštera. V r. 1419 císař Zikmund Petrovi Zmrzlíkovi úřad nejvyššího mincmistra odejmul a udělil jej Mikuláši Divůčkovi z Jemniště nejzarputilejšímu odpůrci kalicha, přesto šlo o akt více méně formální, protože Petr povinnosti z úřadu vyplývající stejně vykonával až do své smrti v r. 1421. Žádné újmy se mu nestalo ani pokud jde o jeho majetek, tudíž nepřišel ani o Tochovické panství s Čížkovem i když je držel bez zápisu v zemských deskách.

Jeho majetek spravovali nedílně synové Jan, Petr a Václav, kteří sídlili na Orlíku. Z nich zvláště Jan Zmrzlík ze Svojšína byl horlivým táboritou, ten se zúčastnil v letech 1429 a 1430 jejich tažení do Míšně, Durynska a Uher. Zemřel okolo r. 1440. Po jeho smrti se o statky rozdělili bratři Petr a Václav. Václav podržel Orlík a Březnici. Pro další běh událostí souvisejících s původně duchovní polovicí Čížkova a Přešína byl důležitý rozchod obou bratří s Tábority. Jejich nadšení se rozplynulo poté co se na vlastní kůži přesvědčili, že revoluční reformace prováděná ve znamení násilného prosazování pravé víry přináší jen kulturní zmar a drancování. Oba bratři přešli na stranu nepřátel husitů, již po r. 1427, dokonce oba se zúčastnili za panský spolek proti svým bývalým spojencům bitvy u Lipan r. 1434. Tato změna postoje nezůstala bez odezvy. Císař a král Zikmund je za to odměnil zástavou statků panství Tochovického (dříve kláštera Ostrovského), Rožmitálského (dříve arcibiskupství) a Kosteleckého (dříve kláštera Břevnovského) k zapsání za sumu 2000 kop grošů došlo 21. září 1436, připomeňme si, že Zmrzlíci drželi neformálně Tochovice již od r. 1420.

Po r. 1457 přešel veškerý majetek znovu na další generaci, bratrskou trojici Jana, Václava a Jaroslava,  když si společně vyprosili ještě na králi Ladislavu Pohrobkovi odúmrtí (1457).

Jan a Jaroslav Zmrzlíkové ze Svojšína vrátili králi Jiřímu z Poděbrad Tochovice a Rožmitál, a tak duchovní polovice Čížkova a Přešína znovu putovala tentokráte do rukou silného velmože Bohuslava ze Švamberka, jako zástava od Jana Zmrzlíka.

Byl to v té době i souboj o přízeň šlechty, rozdělené do dvou táborů, pod obojí a katolické víry. Vlivný, přísný a přitom spravedlivý katolík Bohuslav ze Švamberka nestál na straně krále Jiřího, přesto od něho obdržel majestáty na vsi zápisné, jichž mnohé skoupil. Jisto jistě mezi zápisnými vesnicemi byly i naše Čížkov a Přešín, Bohuslavova náboženská iniciativa se stupňovala, když u něho na Zelené Hoře v r. 1465 vznikla pověstná jednota, panský spolek šlechtických přívrženců katolické víry.

Bohuslav se i nadále přidržoval druhého českého krále Matyáše, který v té době vládl Moravě, Slezsku, Lužici, ale svůj vliv díky právě panskému spolku prosazoval i v Západních Čechách. Nebylo proto divu, že král Matyáš jmenoval Bohuslava nejvyšším hofmistrem a hejtmanem plzeňského kraje.

Jan Zmrzlík ze Svojšína

Ještě jednou se objevuje v držení Tochovického panství Jan Zmrzlík ze Svojšína, dost možná, že jim byl stále, vzpomeňme, že v r. 1457 spolu se svým bratrem Jaroslavem vraceli králi Jiřímu právě Tochovice i Rožmitál. Je docela možné, že král jejich nabídku nepřijal.

Krátce nato, pravděpodobně po r. 1470 již za krále Vladislava Jagellonce učinil Jan Zmrzlík zástavu Tochovického zboží právě Bohuslavovi ze Švamberka. Oba byli sousedé, vždyť Zmrzlíci seděli na Orlíku a Bohuslav nedaleko na Zvíkově, navíc Bohuslav byl i správcem a poručníkem rozsáhlého rožmberského panství. Jeho moc se klenula přes celé Západní Čechy, i král Vladislav tohoto pána plně respektoval a tak vcelku logicky svolil, aby Bohuslav v r. 1484 Tochovice ke svému držení vyplatil. Roku 1490 Bohuslav umírá, a s ním i značné majetky, které po něm neměl kdo převzít. Jeho jediný přeživší syn Jindřich se soustředil především na udržení rodového sídla Zvíkova. V držení tochovického panství vystřídal Švamberky Oldřich Vranovský z Valdeka (r. 1515), ten ovšem záhy před r. 1520 zemřel a tak pozůstalé dědictví přebírá vdova s dětmi. Roku 1521 ovšem došlo k dramatickému zvratu, když zmíněná vdova poskytla přístřeší loupeživému Zdeňku Malovcovi a některým tochovickým zemanům. Odveta na sebe nenechala dlouho čekat. Pražané vystrojili trestnou výpravu, aby konali právo, to mělo za následek vypálení tochovické tvrze a zajetí paní Vranovské, jejich synů Jindřicha a Jaroslava, pannu Dorotu dceru a druhou dceru s jejím manželem Vilémem Bechyní z Lažan. Všichni byli po strastiplné cestě do Prahy pro výstrahu popraveni (11.1.1521).

Tato událost zákonitě vedla k úplné ztrátě všech majetků rodiny Vranovských, a tak právě tochovické panství se po téměř 100 letech znovu vrací původním vlastníkům Ostrovskému klášteru, jenž tehdy sídlil v klášteře sv. Jana na Skále. K zapsání duchovního majetku došlo v r. 1523. Šlo ovšem pouze o formální převod, neboť v zápětí  opat a konvent provedl transakci, když tvrz, dvůr a městečko Tochovice a okolní vsi včetně polovic Čížkova a Přešína dědičně odprodal podbrdskému hejtmanu Janovi z Vitence. K tomu máme již přiloženu kopii dobového dokumentu.

Jakkoli se duchovní polovice našich vesnic stala častým předmětem zástav či výměn, tak světská část byla až do poloviny 16. století pevně v rukou pánů z Rožmitálu.

Určitým předělem jak již z předchozí kapitoly víme, se stal rok 1347, jenž přinesl rodové dělení majetku mezi bratry Sezemou a Oldřichem. A byl to právě Oldřich, který vedl dlouhý a snad i úspěšný spor s pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic o hranice mezi panstvími rožmitálským a strašickým. Dohoda mezi znesvářenými stranami se zdařila v r. 1353. Můžeme se oprávněně domnívat, že v nastálém narovnání proběhlo i rozdělení Čížkova a Přešína do dvou polovic, aby obě strany se necítily oslabenými. Tímto okamžikem z našeho pohledu byla historická úloha Oldřicha z Rožmitálu naplněna.

Z dochovaných pramenů se zdá, že aktivnějším z bratří byl Zdeněk, který již v roce 1405 byl povolán králem Václavem IV., aby vykonával tehdy váženou funkci popravce Prácheňského kraje. Katolický pán Oldřich z Rožmberka najal Zdeňkovi poté co získal i arcibiskupskou polovici Rožmitálu, panství Strašické s hradem Zbirohem. Když byly obnoveny r. 1437 řády zemské sedával Zdeněk z vůle císaře Zikmunda u zemského soudu, kde zůstával ještě v r.1454. V té době hodně slevil se svého postoje vůči přívržencům víry pod obojí, čehož je důkazem, že volil pana Jiřího z Poděbrad za správce českých zemí. Bratr Jan, zůstával za Zdeňkem ve veřejné správě poněkud v ústraní, o to více dbal o svá panství, zvláště pak o Blatenské, kam patřívaly i naše polovice Čížkova a Přešína, tam také můžeme hledat naše předky, kteří pocházeli z Blatenského panství a své kořeny zapustili nejspíše již v dobách rozdělení majetků Rožmitálů v polovině 14. století.

Ještě zmínka o držiteli Blatenského panství Janovi z Rožmitálu, ten zemřel poměrně brzy v r. 1430, ale na rozdíl od Zdeňka zanechal po sobě syny, dědice a významné představitele české šlechty, kteří měli nesporně důležitý vliv na příští dějinný chod událostí. Těmi bratry byli Jaroslav Lev a Protiva, ale nejen oni i jejich sestra Johana, se zaskvěla jako manželka a královna Jiřího z Poděbrad. Vynikala na svou dobu nevšedním intelektem, pročež byla Jiřímu rádcem a podpůrcem zvláště v okamžicích, kdy měl uplatnit i jiné přednosti než pouze vojenské. Vhodně zacelovala jeho neobratnost ve státnickém přístupu k náboženským otázkám. Králova českost jak víme byla otřesena a snad i popřena ve snaze zachovat mír a klid po husitských válkách manželskými svazky svých dcer s cizími královskými dvory. Bohužel sázka na Korvíny a Jagellonce se v budoucnu ukázala jako nepříliš šťastná. V další generaci pak na český trůn přivedla i Habsburky.

Jaroslav Lev z Rožmitálu i díky přízni krále Jiřího přes sestru a královnu Johanu měl cestu k vysněné kariéře dobře umetenou. Roku 1464 byl jmenován nejvyšším sudím království. V roce 1465 byl králem vyslán na veleúspěšnou evropskou misi po význačných královstvích , Německu, Nizozemí, Anglii, Francii, Španělsku a Portugalsku. Všude uplatnil svou nevšední dvornost, diplomatické schopnosti i rytířskost, do Čech se vrátil oslavován v první polovině r. 1467. Mise měla odvrátit hrozící papežovu klatbu a zlepšit obraz o Českém království, který byl notně poškozen husitskou revolucí i neochotou koruny podřídit se nucené katolizaci země a odstoupení od náboženských reforem.

Lev  byl za svou službu králem Jiřím bohatě odměněn, když v témže roce 1467 byl jmenován nejvyšším hofmistrem (správcem) Českého království, v úřadě zůstal až do své smrti v r. 1485, navíc v letech 1474-1479 byl i hejtmanem Prácheňského kraje. Po nástupu Vladislava Jagellonce v r. 1471 Lev z Rožmitálu neztratil nic z královy přízně i prestiže. Přesto, že jako významný představitel Panské jednoty a uherské strany volil v Olomouci r.1469 za českého krále Matyáše Korvína, těšil se stále z královy důvěry. Lev velmi zdatně využil své moci k tomu, aby maximálně rozhojnil po otci zděděná zboží a statky. Stal se jedním z nejbohatších šlechticů v zemi a rozhodně to nebylo tím, že kořistnil jak se mu snažili připisovat někteří historici 19.století. Jeho schopnosti ocenil král Vladislav Jagellonec  tím, že jej  stanovil prakticky neomezeným svým zástupcem v českém království a členem královské rady. Rozhodně nešlo o formální jmenování, vždyť král až příliš často vládl na dálku, jelikož do Prahy jen občas zajížděl ze sídelního Budína.

Nyní nastal vhodný okamžik, abych připomněl, že přibližně r. 1475, tedy pět let před smrtí Lva z Rožmitálu se jeho poddanému Čadskému ve vsi Čížkově narodil první doložitelný náš předek Jan Čadský, snad sedlák či správce na panském poplužním dvoře.

Nějakých pět let před našim Janem se Lvovi z Rožmitálu narodil jeho jediný syn Zdeněk Lev. Stal se tak hlavním dědicem otcova majetku, když okolo r. 1489 dospěl, vysloužil si první vojenské zásluhy dobytím hradu Lopaty, čímž si podle zemského soudu vymohl právo naproti pánům z Donína, kteří na něho táhli. Roku 1496 již požíval všeobecnou vážnost, neboť byl jmenován mezi posly, kteří se vypravili v ústrety králi Vladislavovi do Uher. Brzo nato mu byl udělen významný úřed purkrabí Karlštejnského, který zastával v letech 1498-1504. V témže roce se stal nejvyšším sudím a záhy r. 1507 ještě v poměrně mladém věku Nejvyšším purkrabím království Českého. Jestliže byl v držení tohoto nejvyššího zemského úřadu, byl i hlavou nejen katolické strany k níž se horlivě znal, ale i vší šlechty vůbec, takže jeho životopis je zároveň spojen i s dějinami celého království až do nástupu Habsburků.

Za svou velkorysost a nespornou snahu udržet relativní klid mezi znepřátelenými náboženskými rivaly, katolickou, jež zastupovala převážnou část šlechtických stavů a podobojí, zastupující nižší stav zejména měšťanstva, musel tvrdě zaplatit. Jako správce královských důchodů, ale i dluhů, patřil k největším věřitelům samotného krále, nejprve Vladislava a později i Ludvíka. Právě opozice mu kladla za vinu, že zemské prostředky zpronevěřoval, ale skutečnost byla poněkud jiná, právě tak jako zvěsti o jeho lakotnosti, lstivosti a nespravedlnosti. Všechna tato obvinění vycházela ze strany podobojí, což se v 19.století velmi hodilo i obrozeneckým historikům v čele s Františkem Palackým. Záměrná poškozování jeho jména neodpovídala historické pravdě. Jagellonci, kteří převážně sídlili v Uhrách nechali Zdeňka Lva doslova na pospas. Jejich dluhy vůči němu přesahovaly trvale několik desítek tisíc zlatých, které Zdeněk již nikdy neviděl.

Jeho nepřátelé provedli vůči němu první útok v r. 1519, prosadili, že byl nucen úřad Nejvyššího purkrabího složit. Naštěstí nová vláda trvala pouze dva roky, přitom Zdeněk Lev ačkoli nebyl ve své funkci, přesto poctivě svou práci v úřadu na Pražském hradě vykonával. Zdeněk se tedy do nejvyššího úřadu oficiálně znovu vrátil a sním i jeho přátelé z katolické, římské strany, ale nepřátel mu rozhodně neubylo, zejména ze strany podobojí, která tolik a dlouho usilovala, aspoň o dosažení většího vlivu na moci v království. Nepřejícníci se pochopitelně našli i z vlastních řad, vadilo jim, že si Zdeněk chce zjednat pro sebe Český Krumlov z rožmberského dědictví. Finanční situace a celková únava z dlouhého výkonu nejvyšší zemské správy měla za následek jeho snahu co nejdříve úřad opustit

Posledním velkým zklamáním Zdeňka Lva byla volba nového českého krále, dlouho se bránil myšlence , že by se jím měl stát příslušník habsburského rodu. Kolem tehdejší komise volitelů doslova kroužili lobisté bavorských, saských, habsburských i francouzských královských rodů. Není třeba zakrývat, že i sám Zdeněk měl své ambice pro královskou volbu, ale přece jenom v tehdejším rozkolísaném stavovském prostředí, které dlouhodobě nepodporovala moravská a slezská část šlechty, se ukázalo za rozhodující, že začaly výrazně převládat mocenské a dědické tlaky, navíc posílené finančními přísliby. A to se ukázalo jako rozhodující

Zůstala pro něho příznačná vlídná povaha, plná lidskosti, proto prosím pozorně si přečtěte jeho dopis adresovaný purkmistru a konšelům Hradce nad Labem ze dne 30.března 1530. Z dopisu je zřejmá žádost o umírněné projednání v rukojmí vzatého Prokopa Čadského, syna zmíněného Jana Čadského, jenž byl zajat za domnělý přestupek, pravděpodobnou různici, ke které se dostal v jakémsi hostinci právě u Hradce. Zdeňkovi Lvu jistě velmi záleželo, aby ochránil svého poddaného, spolehlivého posla, jenž byl pověřován doručováním důležitých listin. Z jeho korespondence, která patří v celé české historii k nejobsáhlejším, vždyť psával měsíčně okolo 70-100 listin a písemností, jasně vyplývá mnohé o jeho povaze, ale také o době v které žil.

Zdeněk umírá 14.července 1535 značně zadlužen, nesplnila se jeho očekávání královského finančního vyrovnání ze strany Ferdinanda I. Jeho syn Adam už nemá jinou možnost než veškerý majetek zastavit a prodat, a tak zahladit aspoň částečně závazky vůči mnoha věřitelům. Adam Lev z Rožmitálu pouští jako jedno z posledních milované zboží Blatenské, město v němž jsou pohřbeni jeho předci. Do blatenského panství kromě samotného městečka patřila i řada blízkých vesnic a mezi nimi i polovina Čížkova a Přešína. K prodeji Blatné a blatenského panství dochází okolo r. 1537 (původní zápis o trhu se nedochoval vzhledem k požáru zemských desek, k jeho obnovení došlo až v r. 1543) jednomu z význačných věřitelů Adamovi ze ŠternberkPan Adam ze Šternberka požíval obzvláštní přízeň, jako příslušník katolické strany, od krále Ferdinanda I. , byly mu svěřovány přední úřady v zemi. V letech 1546-1549 byl purkrabím Karlštejnským, pak nejvyšším dvorským soudcem a konečně r. 1554 nejvyšším komořím v království českém. Blatná se pak nakrátko dostala jeho synovi Vilémovi, ten věnoval městu kamenný dům k rathausu připojený, aby se v něm mohli místní měšťané scházet a jednat. Než mohl připravit pro město další bohulibé záměry zemřel r. 1554.

A tak jeho otec pan Adam ze Šternberka dne 29. února 1555 prodal městečko Blatnou a další vesnice (viz přiložený zápis) včetně polovice Čížkova, a s ní i naše předky Kateřině, rozené Řepické ze Sudoměře, manželce svého syna Zdeňka za 11 000 kop grošů.

Symbolicky toto datum znamená okamžik, kdy se po dlouhé době znovu čížkovské majetky spojují, a zůstávají v držení Rokycanských až do konce 19.století.