JAK JSEM PROŽIL VÁLKU 2
Přinášíme Vám druhý díl z deníku Karla Rodiny: Jak jsem prožil světovou válku. Připravili Ing. Antonín Bárta a Ing. Libuše Oplová.
2. ČÁST
Na srbské frontě 26. 9. 1914 – 15. 12. 1914
Na Parašnici Sotva jsme byli na druhém břehu Driny a šli při řece po vodě, již lítaly šrapnelové kuličky přes naše hlavy do řeky. I střely z pušek sem zalétaly. Šuma byl zasažen do srdce a padl mrtev, ač na nás lesem neviděli. Se soumrakem jsme se dostali do spojovacího příkopu již nahoře a leželi v něm celou noc. Myslím, že jsem ani oka nezamhouřil. Střelby bylo po celou noc, jakoby se peklo otevřelo. Kule narážely do stromů za námi a protivně přitom štěkaly. V tomto příkopu jsme proseděli ještě dopoledne 27., byla neděle, a nikdo se o nás nestaral, ani jíst jsme celý den nedostali. Odpoledne přidělili přes půl naší setniny k 8. polní setnině, která byla velmi zesláblá. Ani důstojníků neměla, pouze jediného fähnricha! |
Typické zákopy 1. Světové války |
Odvedli nás nedaleko do doupat, vyhrabaných pod proutěným plotem. Na pondělek jsme tam přespali a ráno šli rovnou do přední linie, která svírala s naší dosavadní ostrý úhel a stáčela se od ní frontou vpravo. Byl to zákop v hlinité půdě vyrytý. Stojící postava se v něm schovala; kdo byl větší, chodil sehnutý, jinak mohl dostati kuli do hlavy. Ve stěnách byly vyhrabány pícky, ve kterých jsme mohli ležeti. Srbská pozice byla tak 400 kroků před námi. Za ní kouřilo se z nějaké hořící kuče.
Toho rána, na svatého Václava, dalo se do drobného deště a stesk dolehl na všecky. Mnozí měli doma pouť nebo posvícení, a my ani toho dne ničeho k jídlu nedostali, až pak v úterý byl oběd. Bývalo jen jedno jídlo, buď maso v polévce, nebo v rýži. Tabák jsme dostávali, ale chleba málo a velmi špatný. Než jej přinesli, rozdrobil se v pytlích docela a rozdělovali nám jej po hrstech do nastavených čepic. Snídaně nebyly žádné, vařili jsme si sami kávu z konzerv nebo čaj, co kdo měl a svařovalo se to s největší úsporou.
Pozn: Druhá rakousko-uherská ofenzíva
Druhá rakousko-uherská ofenzíva proti Srbsku začala 7. září u řeky Driny. Mezi armádami probíhaly krvavé boje, při nichž zahynulo značné množství vojáků na obou stranách. Rakušané se byli nuceni stáhnout, ale ani Srbové na tom nebyli dobře. Chyběla jim výzbroj a munice, bez které byla další obrana nemyslitelná. Rakouské útoky ustaly a srbští spojenci začali dodávat Srbům válečný materiál po Soluňské železnici a po Dunaji.
Napřed jsme bývali den vpředu a dva o zákop zpět na odpočinku. Pak jsme jeden den kopali, dělaly se z přední posice chodby směrem k nepříteli, den jsme byli vpředu a den vzadu. Přes den bývalo teplo, slunečno, ale noci tak chladné, že není možno zimou v zákopech spát. Někteří chodí s nohama ovázanýma kusy pytlů nebo kamašemi, udělanými z toren nebožtíků. Hrobečky jsou tu na každém kroku. Mnoho mrtvol tu ještě leží po polích již přes měsíc. Kde je možno se k nim dostat, odnášejí je a pochovávají. Někde jen je trochu zaházejí. Z některých těch hromádek vyčuhují hlavy i nohy. Na poli mezi našimi zákopy a srbskou posicí leží mrtvoly, které na slunci již velmi zapáchají. My jsme příčným spojením kolmých chodeb zřídili již novou první linii a máme k Srbům málo přes 100 kroků.
Na neděli 11. října jsme zažili mokrou, mazlavou noc. Pršelo, jen se lilo. Ještě dva dny a byly zákopy plny bláta. Co se do ruky vzalo, všechno samé bláto. Drina se po deštích rozvodnila a strhla i pilotový a pontonový most, takže doprava potravin a munice je velmi ztížena. Plove v ní dříví, větve i mrtvoly utopených vojáků příšerně naduřené. Voda vyplavila i mrtvoly z mělkých hrobečků, plavou i dřevěné křížky od nich.
|
18. října o posvícení jsem oslavil 30 - ti leté narozeniny. Dostal jsem lístek od dětí své třídy, což mě potěšilo. Dostali jsme celou veku chleba a večer jsme šli poprvé spát klidně po sedmi většinou probdělých nocích. Jak málo nyní postačí, aby byl člověk po celý den spokojen a dobré nálady. Asi 24. října byly již prokopány zákopy před námi, jež jsou teď jednou řadou. K Srbům je z nich nejvýš 80 kroků. 25. a 26. bušila naše děla bez přetržení do srbských zákopů. V pondělí 26. večer bylo oznámeno, že ráno bude útok. Do zákopů naneseny nové krátké žebříky, po kterých prý polezeme na otevřené pole. V noci se nespalo a pořád jsme pochybovali, že nás tam poženou. Ráno 27. října jsme rázem půl osmé lezli po žebřících v dešti kulí na zákop. Mnozí byli ihned raněni nebo zabiti. Lehl jsem si 10 kroků od našeho zákopu a vidím, že se jich plno vrací raněných i zdravých od naší 5. setniny. |
Snad je poručeno jít nazpět, myslím si a vracím se také do zákopu. Náš velitel Maďar nás revolverem po chvilce vypudil opět nahoru. Bylo znáti, že Srbové již tak zuřivě nepálí. Lehl jsem si asi uprostřed na zem a pozoruji, co se děje. Vidím, že trochu napravo přede mnou lezou naši bez překážky otvorem v drátěné hradbě jeden za druhým do srbského zákopu. Vstal jsem a běžím za nimi. Jejich zákop je mělčí než náš a naši jsou v něm natlačeni. Blízko na levé straně ještě dva naši mlátí kolbami po nějakém zbylém Srbu. Proti nám se již téměř nestřílí. Za malou chvíli šlo se ještě dál za prchajícími Srby, stále bezpečněji. Nepřítel utíkal a my postupovali za ním.
Crna Bara – Lipolist
31. října ráno nás seřadili a my jsme si mysleli: Půjdeme dozadu. Naopak! Šli jsme kupředu a nemohli pochopit, že v tak bezpečném útvaru. Do Crny Bary jsme měli sotva hodinu cesty. Bylo krásné podzimní jitro. Nepřítele nebylo vidět ani slyšet. Vstup do vesnice byl pro nás velmi slibný. Všude pobíhala prasata, plno drůbeže a na každém zápraží alespoň jedna kočka. Hovězí dobytek byl odveden, psi odešli s lidmi.
Večer jsme byli ubytováni po domech. Dostal jsem se do většího dvora, kde jsme leželi pod kůlnou na slámě. Hned jsme se rozeběhli, snášela se slivovice, jablka, ořechy, špek a jiné jedlé věci. Ráno jsem se byl podívat lépe po vesnici. Několik širokých ulic, podél nich domky pěkně v řadě stavěné. Obytná stavení mají čtvercový půdorys, před nimi jsou zahrádky s ploty křiklavě natřenými. I okenní rámy jsou sytě zelené, modré nebo tmavě červené. Po zdech se pne víno nebo břečťan, za okny všude květiny. Vnitřek však neodpovídá vábivému zevnějšku. Nábytek a zařízení bylo většinou staromódní a dosti zchátralé. V lepších domech jsou prkenné podlahy, ale nebývají asi často myty. Většinou jsou podlahy z upěchované hlíny. Prošel jsem několik stavení a natáhl jsem všude a seřídil hodiny, kde jich měli. V hospodářských statcích je veliká prostora dozadu na dvůr a vzadu ještě ovocná zahrada. Na dobytek jsou většinou jen otevřené kůlny, totiž střecha na sloupech. Stodol není. Všecka úroda bývá venku na stozích. Na dvorech bývá také mlat pro mlácení koňmi. Asi na třech místech byly zánovní mlátičky a dokonce i sekačky. Stroje pocházely z Čech. V každém statku je sýpka na zrní. Ty byly zamčeny, pod sýpkou je většinou sklep na rakiji (slivovici). Do těch se naši vloupávali násilím, a poněvadž nebylo po ruce žádných potřeb k čepování, vyrazila se postranní zátka a nalévalo se přímo ze sudu do šálků a kochmašin. Obilné zásoby nad kořalnou zůstávaly netknuty.
Kromě toho obligátního srubu bývalo ještě samostatné staveníčko, komora na prádlo. Ta byla všude přímo napěchována ohromnou zásobou tkanin ve štůčkách i prádla našitého. Chtěl jsem si v jednom najíti nějakou košili do zásoby a přehrabal jsem půl komory. Košil tam bylo možná sto, ale všechny krátké k nošení navrch, s náramně dlouhými a širokými rukávy a na přednicích a i na rukávech krásně ručně vyšité. Vše bylo domácí, lněné, krásně vybílené a ku podivu jemné. Jen dva vyšívané ručníky jsem si odnesl.
Již od rána se chystala a zabíjela drůbež a prasata, všude se vařilo a peklo. Trén přijíždí za námi, vše se stěhuje již na srbskou stranu, i ty nejzadnější instituce. Kuchyně za námi také přijely, ale dnes se o menáž valně nestojí. Náš Chládek peče kohouty každému celého. Někdo objevil a přinesl výtečné červené víno. Vypili jsme ho večer 3 srbské vojenské kotlíky. Střízlivých je sotva čtvrt posádky, skoro polovina je na mol. V noci jsem měl strážní službu. Ráno se dozvídáme, že teď máme být v rezervě. Skutečně, již včera odešly setniny, které byly na Parašnici vzadu, když my jsme zakoušeli ve dne v noci slasti první linie. Válečná vřava je někde daleko. Slyšíme jen zhluboka hřmění děl. V novinách jsou zprávy, že Srbové a Černohorci vyklidili východní Bosnu a v Mačvě, že jsou též na ústupu. V Mačvě jsme my, to by souhlasilo, ale východní Bosně se nám nezdá věřiti. Známe již z Prahy věrohodnost našich oficiálních zpráv. Mimoto louskám úvodník – Pered ratom – ze srbských novin a chápu, že Srbové byli Rakouskem vyprovokováni k válce velmi neurvalým způsobem.
V 8 hodin jsme vyšli z pohostinné Crny Bary. Sluníčko začalo přihřívati, My se potili, jednak zesláblí únavou z Parašnice, jednak odvyklí chůzi a nošení těžké výstroje, a konečně zmožení ještě po včerejších hodech. Před polednem jsme došli do Badovinci. Prošel jsem zase některé opuštěné příbytky a všiml jsem si, co je všude tkalcovských stavů a šicích strojů. Na 11. hodinu večerní hlášen odchod celého pluku. Leželi jsme večer na zahradě, přišel spolužák Vojta Kužel z Dožic a dal mi 3 dřevěné lžíce, které někde našel v chalupě. Vyšli jsme přesně. Noc byla krásná, měsíčná, světlo jako ve dne. Ve 3 hodiny ráno jsme došli do Zminjeku. Poručeno ulehnout na cestě, v 5 hodin prý bude menáž a půjde se dál.
4. listopadu ráno jsme zas popošli kousek dopředu k vesnici Lipolistu, jejíž kostel se dvěma štíhlými věžemi je zdaleka viděti. Někde na severním okraji vesnice jsou Srbské obranné posice. Zakopali jsme se při cestě vedoucí někam k západu, příliš tam na nás nestříleli. Za naším švarmem byla veliká křovina a za ní se ubytoval náš major. Jeho adjutant právě tam k němu šel po trávníku a dostal kuličku do lýtka. Asi 3 přítomní důstojníci mu gratulovali ani ne tak k čestné ráně na bojišti, jako že se odtud dostane pryč. V pátek 6. listopadu nám četli armádní rozkaz Potiorkův, kde blahopřeje velitelům i vojsku k dosaženým úspěchům. Zajímavý byl i dodatek, který si hned naši vtipní lidé přeložili do obyčejné řeči asi takto: Hlavní už máme za sebou, zbývá jen schytati tady těch pár chlapů, co tu ještě zbylo a bude konec vojny. |
Mělké zákopy – často jediný možný úkryt při postupu |
Pozn:Třetí rakousko-uherská ofenzíva
Třetí rakouská ofenzíva začala 5. listopadu 1914. Rakousko-uherská vojska si tentokrát počínala lépe a 2. prosince obsadila nakrátko Bělehrad. To však netrvalo dlouho. Srbové obdrželi velkou dodávku munice od Spojenců a 3. prosince 1914 se vrhli do útoku. Tvrdé boje trvaly do 15. prosince 1914 a Srbům se podařilo vyhnat rakousko-uherská vojska ze svého území. Tato první fáze války skončila tak, jako začala, prakticky bez změny hranic. Hrůzné však byly počty obětí. Srbská armáda ztratila přibližně 170.000 mužů, rakousko-uherské ztráty činily 215.000 mužů. Na srbské civilisty však přišla další pohroma - epidemie tyfu, která zabila další stovky tisíc Srbů.
Dopoledne 7. listopadu šly některé části dopředu. My leželi s tornami na zádech a dočkali se tak poledne. Po obědě vyšel major na cestu s holí v jedné a revolverem v druhé ruce a sonorním hlasem zavelel: - Mein Batalion, im Gottes Namen vorwärte- a již první překročil nízký kryt, my za ním v řetězu. Jak nás Srbové uviděli na poli, počali po nás páliti šrapnely. Major nařídil poklus, a jak jsme se dostali níže proti lesu, dal zastaviti. Teď prý už nás nevidí a myslí, že pořád běžíme. Uvidíte, že budou střílet před nás! Opravdu. My stáli a dívali se, jak šrapnely kropí pole kus před námi. Teprve když opět zkrátili cíl, my jsme pomalu šli. Beze všech ztrát jsme došli do lesa, kde jsme se zakopali. Tímto rozvážným velením se nám hned major zalíbil. I později se nám pod ním dobře vedlo. Nikdy nevykonával rozkazů slepě, vše rozmyslil, neukvapoval se a uměl lidí šetřiti.
Praznavreče – Kosovač
V neděli 8. listopadu zrána bylo mlhavo. Vyzvedli nás a vedli přes bažiny Praznavreče. Zastavili jsme na vyvýšenějším místě, kde bylo možno přehlédnouti kus krajiny. Po chvíli se mlhy probraly a bylo viděti zelený pahorek Kosovac, nepřítelem hustě obsazený. Podplukovník Gärtner přinášel dispozice: IV. batalion útok na tento pahorek, II. batalion v rezervě. Náš major ani nám nedal doposlouchati rozkazů, jejichž provedení při terénu, jak jsme jej viděli, bylo vyloženou záhubou batalionu. Odvedl nás do kryté posice, kde jsme si na vyšší mezi vyhrabali jednoduché kryty. Vpředu se skutečně útok prováděl. Raněné nosili odtamtud takřka bez přetržení zrovna okolo nás. Mrtví zůstávali na poli. Asi po hodině byl útok odvolán, protože na takovou dálku přes otevřené prostranství byl vskutku nesmyslem. My jsme to viděli hned, ale páni na to přišli, až když zbytečně zmařili mnoho životů. Naše vedení v Srbsku vůbec nešetřilo lidmi. Vše se chtělo lámati přes koleno.
9. listopadu ráno jsme postoupili asi 200 kroků vpřed k okraji lesa. Zakopat. Kde jsem já ležel, měl jsem před sebou vpravo les, vlevo pole a za ním dál vlevo zase les. Tímto průhledem bylo viděti na srbské posice. Připravovalo se k dešti, dělali jsme si stříšky. Večer si všecky lidi odvedl kaprál k nějakému fasování. Byl jsem tam sám. A teď to začalo. Do stříšky mi cvakala kulka za kulkou. Nezdálo se i pouhou náhodou, že tak dobře trefují potmě, ale nedovedl jsem si toho vysvětliti. Zahrabal jsem se tedy do slámy a trochu usnul. Asi o půlnoci mne probudilo volání. Naši se právě vrátili a řadili jsme se na otevřeném terénu. Bylo všude ticho, takže padl vtip: To už je mír, jde se domů! S ranním rozbřeskem ocitáme se na zeleném kopci, v němž neomylně poznáváme Kosovac, o který se předevčírem rozbilo tolik hlav našeho IV. batalionu. Dozvěděli jsme se, že našimi dobyt nebyl, až na dnešek jej Srbi sami opustili. Šli jsme nějakou oklikou, poněvadž jsme se dostali naproti svým večerním posicím. Hle mou včerejší boudu na rohu lesa je dobře viděti. Za okamžik jdeme podél včerejších srbských posic. Má tu úzkou střílnu z velikých tvrdých drnů. Kolkolem je plno prázdných kartonků, hodně toho po mě vystřílel. Jistě si nemyslí, že tu ráno živ a zdráv prohlížím jeho přípravy o mé bezživotí.
Útěk domácích obyvatel provází každou válku
13. listopadu, pátek. Den na výsost darebný. Lilo celou noc, my vstávali ještě přede dnem načisto promočení a vylézali ze stanů do deště. Vyšli jsme hned ráno, jíst nebylo co, kuchyně za námi nestačily. Výmoly na cestě jsou plny řídkého bláta, zapadali jsme do nich někde do půl lýtek. Měl jsem několik kostek cukru, chroupal jsem je při tom bídném cestování. Každou chvíli jsme se střetli s kolonou trénu, nebo s dělostřelci a žasli jsme, co teprve ti lidé zkusí proti nám. Vozy po nápravy v blátě, koně po kolena, kupředu není k hnutí a nad tím křik a bičování ubohého dobytka. K poledni je ještě hůře. Potkáváme transporty domorodců, kteří se vracejí do opuštěných vesnic, jimiž jsme prošli. Trapné podívání. Nízké žebřiňáky, v nich není ani hřebíku železného, jsou naloženy všelijakým haraburdím. Nahoře sedí děti a ženské s nejmenšími v náručí. Výrostci ženou při voze dobytek nebo tlačí vzadu. Tahouni, většinou voli, těžce vytahují nohy z bahna, ale je vidět, že jsou přece v takových cestách zvyklejší se pohybovat.
Postroje na nich vůbec není, ani opratí. Na konci voje je připevněn napříč žebříček se dvěma otvory pro dvě hlavy, za ten táhnou. Poháněč dobytka nedrží, pouze nad ním šermuje holí a bije hlava nehlava. Lidé brodí se při vozech bosí v tom studeném blátě. Leckde čouhají z bláta věci z vozů ztracené. Viděli jsme i vozík svržený, obsah se vyklopil do bláta a děti seděly v řádce na nepotopené postranici tak, jak se z bláta vyhrabaly. Staří u toho stáli bezradně. Tady utápějí svůj skromný majetek v bahně a což potom doma? V jakém pořádku asi najdou svou kuču po přejití tolika vojska? Naše pěší části téměř nikde kromě potravin ničeho se nedotkly. Ale jak vypravují ti, kteří za služebním posláním dostali se do míst, kudy jsme prošli, řádí tam nejhůř vojsko trénu a podobných zadních institucí. Nejhorší jsou Maďaři, ti prý v Crně Baře rozbíjejí kdejaké okno a zrcadlo, lámou a spalují nábytek.
Po tomto strastiplném pochodu, mnohonásobně prokletém, dorazili jsme ve 3 hodiny odpoledne do sela Draginje – Bošňak. Déšť zatím ustal. Vykázána nám byla místa ve vesnici. Náš švarm obsadil hned pec na dvoře. Naší hlavní starostí bylo najíst se a napít, a mokrý šat i obuv usušit. Zatopili jsme hned v peci, pod pec nanesli sena a uložili tam své věci na znamení, že je obsazeno. Pec byla záhy obložena našimi i cizími plášti, z nichž se jen kouřilo. Byly sice zapovězeny rekvizice, ale po celé vsi bylo slyšet hlasy pronásledovaných zvířat. Náš Habart a Chládek sehnali 4 slepice a dobrý kus skopoviny. Já už měl rozdělaný oheň vedle peci a hned se strojilo. Neradi jsme se druhý den ráno loučili s pohostinnou pecí. Šlo se zase dál až do tmy, oběd nebyl a večer jsme si ohřáli konzervu.
V pondělí 16. listopadu pondělí pochod celé dopoledne. Před námi město Ub. Obyvatelstvo vystěhováno, krámy zpustošené, zboží místy vyházeno do bláta na ulici. Krámy zaujaly všelijaké štáby a komanda, a co jim překáželo, vyhodili. V tomto nepořádku bez ostychu kradou cikáni, jimiž se Ub jen hemží. Zdá se, že se vojně nehněvají, mají nyní volné ruce. Na jedné široké ulici táboří mnoho vojska pěšího, dělostřelců i trénu. I ve střižním krámu jsou koně. Jeden kůň si stáhl s regálu nějakou růžovou látku a žvýká ji. Na prahu sedí voják vyzutý z bot a balí si nohy do nových onucí utržených z květované látky. Odpoledne jsme zase šli a večer jsme se utábořili na poli. Uvařil jsem si čistou kávu a opekl kukuřičný klásek, který býval naším posledním útočištěm při hladu. Každý jsme nosívali dva, tři s sebou a tuto zásobu bylo snadno ve vesnici doplniti. U ohně se napíchl na bodák a dokola opekl. Bodáky jsme měli všichni od toho černé.
Boje u Lajkovce a Petky
18. listopadu pršelo celou noc, už i do stanů teklo a bylo nám zima. Až po poledni jsme se hnuli, po půlhodině zlé chůze jsme přišli do sela Lajkovac a dostali jsme se do kuče. Byla obydlená: muž, žena a 5 dětí. My jsme se sesedli v síni u ohně a sušili šaty i boty. Ke spaní jsme se také tam uložili, k večeři jsme si uřízli v komíně kus slaniny bez říkání. Do rána se tak ochladilo, že místo deště padal v noci sníh a ráno ho leželo dobře do půl lýtek. Seděli jsme v kuči a vážili si toho prvního pobytu pod střechou v teple. Vždyť to bylo poprvé, co jsme odešli z Prahy! Naši domácí nesnídali a hned od rána připravovali oběd. Žena nadělala tlustých placek z kukuřičné mouky a muž uvařil skopovinu. Nařezal maso na díly a všichni ho jedli rukama přikusujíce placky. Když bylo snědeno, olízali všichni mastné ruce, nemylo se nic. Oč více na jih, ubývá židlím a stoličkám na výšce. Tu již sedají rádi i docela na zemi se zkříženýma nohama. U oběda tak seděli všichni.
Čekali jsme, že nás dlouho sotva nechají v teplé kuči. K poledni skutečně rozkázáno – marshbereit. Šli jsme někam za ves přes trať na pole, kde poručeno zahrabat. Lákavá práce to nebyla: odhrabat sníh, rýpati se v té mokré zemi a nakonec si do mokré jámy lehnout. Když se setmělo, šli jsme v největší tichosti zase přes tu trať k nějaké říčce, kde jsme měli hlídati pontonový most. Přímou stráž měly však dvě jiné čety a my ostatní jsme se rozložili nedaleko po louce, která se zdála být suchá. Zabalil jsem se do deky a lehl. Ač jsem byl dost unaven, pořád se mi špatně leželo a nemohl jsem usnouti. Zdvihnu hlavu a rozeznal jsem potmě o pět kroků dále tmavý pruh na zemi. Přestěhoval jsem se tedy až k ní a položil jsem si na ni hlavu. Byla tak o pěst zvýšená. Nyní se mi leželo dobře. Sotva jsem ležel 5 minut na novém místě, přilétla nějaká zbloudilá kulka, jediná, která tam padla a zaryla se do louky zrovna na o místo, kde jsem před tím ležel.
|
Ráno 21. listopadu jsme šli pod vrch Petka za Lajkovcem. Nahoře se střílelo, byl tam 73. pluk, my dole v reservě. Střely zalétaly až k nám. Schovávali jsme se za zdí kuče, dovnitř jsme se chodili hřát. Na dvorečku zabila kulička Němce, který hned z Crny Bary s sebou nosil ranec vyšívaných pokrývek domů na památku. Říkával, že válka nemůže dlouho trvat a ten čásek už to vydrží nosit. Konce se tedy dočkal a upomínky už ani nepotřebuje. Přišel rozkaz, že naše 8. setnina má jíti nahoru posílit 73. pluk. Šli jsme po šikmé cestě vzhůru s mnohými zastávkami. Teprve s večerním šerem jsme se dostali na Petku. Po poli všude plno mrtvol a vše od 91. pluku. Bylo mi to divné, kam nás sem zavedli. Všude hrozný zmatek. Naši, Srbové, všecko tu běhalo pohromadě ve sněhu, kuličky hvízdaly všemi směry. Mladí vojáci z mého švarmu se mne drží, ptají se co dělat. Povídám jim: -Starejte se jedině, abyste nevlezli doprostřed té vřavy před námi. |
Zdá se mi, že sem beztoho ani nepatříme, poněvadž nikdo si nás nevšímá a hlavně – rozprchněte se každý jinam. Dlouho trvalo, než nás trochu svolali. Vyšlo najevo, že jsme tam vůbec neměli jít, že se jednalo o 8. setninu 91. pluku, která měla postoupit z reservy dopředu. Špatně se nám tento omyl vyplatil! Dobrá třetina lidí nám chyběla. Dostali jsme tu opět přírůstek – přijel IV. maršbatalion. Daleko však nestačil doplniti prořídlé setniny.
28. listopadu odpoledne jsme se zakopávali za střelby na návrší. Za námi stála srbská kára na poli, zrovna na nejvyšším místě. Upozorňoval jsem kohosi, že je třeba ji odtáhnout, že ji tam asi nechali pro lepší zamíření děl. Dostal jsem však odpověď o zbytečném strachu. Sotva však jsme se zakopali, začaly lítat granáty. Skrčili jsme hlavy za hromádky a hlína nám lítala na záda. Byla to zlá chvilka, ale jak přestali, zas jakoby se nic nestalo. Vzpomínali jsme, že už zítra bude adventní neděle a že u nás budou zpívati - S nebe posel vychází-. Toužili jsme vřele, aby již vyšel ten anděl míru a ukončil naše trampoty. Jsme již všichni utýraní a ke všemu lhostejní. Vůbec se nemyjeme, nepřevlékáme. Mám na sobě ještě prádlo, co jsem na sebe oblékl hned v Praze. Všichni jsme zarostlí, každý se zdá o 20 let starší.
30. listopadu jsme přešli město Lazarevac. Dával jsem tam podepsat kvitanci na služné, kterou jsem posílal do Blovic. Napsali mi tam že -noch Leben ist-. Vypadá ta poznámka dost lichotivě. Zdá se mi, že to má asi tento význam: -To všechno nesmyslné honění s místa na místo v blátě o hladu a zimě, k tomu ještě většinou v dešti kulí, to ten člověk všechno vydržel-. Není vskutku ani dne, aby nás několik neubylo. Po několikerém vydatném doplnění je nás méně a méně. Občas si všimneš, že ten či onen už tu také není a zdá se, že už několik dní ho nemáme. Ani nevíme obyčejně, je-li živ či mrtev, a kde a jak se nám ztratil. Došli jsme do velké vesnice Sakulje, večer jsme seděli při ohních, kuchyně vařila prase. Dopoledne 2. prosince přijel jezdec se zprávou, že naše východní armáda právě dobyla Bělehradu. Po nás byl hlavně důležitý guláš, který se hned na tuto oslavu vařil. 4. prosince ráno jsme si uvařili trochu hořkého čaje a šli jsme kupředu. Asi po hodině jsme byli uprostřed kopce, v tom střelba a platí nám. |
Rakouští pěšáci v dobytém Bělěhradě – brzy budou |
My se v rychlosti chápeme toren a v okamžení je všecko v divokém úprku přes pole na pravou stranu, pryč od nepřátel. Ve dvorci nahoře byl náš plukovní štáb, který se rovněž s námi dal na útěk. Nabýváme jistoty, že je konec našemu vítěznému postupu. Štěstí se již obrátilo k Srbům a my se pošineme vzad, prozatím pomalu.
Na ústupu ze Srbska
8. prosince od samého rána pilně střílejí srbská děla. Nejdřív dozadu, snad do Sakulje, kde je štáb divize, pak stále blíž k nám. Se soumrakem lítaly již granáty těsně před naše zákopy a místy nám je zavalovaly. Kaprál Malý měl udržovati ústup a odpočítával každého desátého muže, který zůstane s ním. Los padl na Mášku, ostatní jsme v tichosti odcházeli. Naše vojsko táhlo jedním směrem beze všeho pořádku v pestré směsici různých pluků. Při cestě bylo několik ohňů. Bylo nám zima, sedli jsme si k jednomu opuštěnému ohníčku a hřáli si konservu. Ohně měly stále nové hosty. Dlouho se však nikdo nezdržoval, aby se nedočkal pronásledujících Srbů.
9. prosince jsme našli své lidi v jakési vesnici. Odpoledne přišel Máška a vyprávěl, že se dočkali Srbů, jak jim lezli do zákopu. Nejbližší dva prý zastřelil a utekl. Ostatní prý byli většinou zajati. Večer místo spánku nařízen pochod. Podle hvězd jsme poznali, že jdeme přímo k severu. Při tomto putování jest naším stálým a věrným průvodcem hlad. Dokud se postupovalo, nemohly nám trény stačit, nyní zase upalují před námi a nás ponechávají osudu. Všeobecný ústup byl již jistou věcí, ač důstojníci mluvili o změně posic. Přeformovali celý pluk, což však to bylo platno, když v celém pluku zbylo již sotva 600 pušek?
11. prosince ráno jsme prošli vesnici Stepojevač, kde bylo plno vojska. Byl tam i náš divisní štáb, dělostřelectvo, kuchyně všude vařily a nás nechali o hladu projít celou vesnicí. Vedli nás na nedaleké návrší, kde jsme zaujali řádnou posici první linie k udržování ústupu. Druhý den v poledne nám do této posice třískaly dobře mířené šrapnely i granáty. Tiskli jsme hlavy do země očekávajíce, který udeří rovnou do nás. Odpoledne, když už mnoho lidí bylo pobyto, nařízen ústup. Tentokrát ponechán každý pátý za oběť v zákopu. Byl jsem také odpočítán pátý, hlásím mu –Schwarmkomandant- a byl jsem vynechán. Trousili jsme se k cestě po jednom, jinak nebylo možno. Každý vyčkal 4 výstřely a použil krátké chvilky, nežli znova nabili, aby o kousek popoběhl. Záhy jsme se dostali z dosahu střel a zmírnili jsme běh. Ohlíželi jsme se jeden po druhém, hledali známé. Každý měl dojem, že jen sám vyvázl z toho pekla. |
Srbské dělostřelectvo |
Došli jsme k osamělé kuči, kde bylo rozházeno plno kartonů s patronami. Následovali jsme příkladu svých předchůdců a vybírali druh druhu patrony ze spodní torny. Každý si jich ponechal dle libosti. Pokračovali jsme, před námi i za námi šly tlupy beze všeho pořádku, někteří ani pušek neměli. Nevedl nás nikdo, zadní šli prostě za předními. Se soumrakem čekali nás již známí i neznámí velitelé a sbírali trosky jednotlivých pluků. Konečně nás uvedli do hotových již úkrytů, což se nám stalo poprvé v Srbsku. Jíst jsme nedostali.
13. prosince brzo přede dnem jsme nastoupili k pochodu a než se rozednilo, dostihli jsme Petrov Grob, kde jsme se scházeli s docela jiným armádním sborem. Náhle Srbové odkudsi zapražili z pušek. Posice se v okamžení vyprázdnila beze všech povelů a vše utíkalo jedním směrem. Srbové začali po nás stříleti šrapnely, které vysoko explodovaly. Roztrhl se zase jeden a já upadl na zem, – Už ji mám- , volal jsem. Bylo mi, jakoby mne udeřil holí do levé nohy nad kotníkem. Vstal jsem a udělal několik kroků. Šlo to dobře, noha není přeražená. Nebylo však času ránu prohlížeti. Bylo třeba dostat se z toho nebezpečného místa. Se soumrakem jsme docházeli ke vsi Resniku. Tam se se mnou Máška zastavil, já zul botu a našli jsme pouhý oděrek: odtrženou kůži ve velikosti koruny. Zavázali jsme to a šli jsme dál. Byl jsem rozhodnut, že toho využiji, až bude nebezpečí, teď však je třeba se dostati kupředu.
Pozdě večer jsme se dostali na návrší, odkud bylo v blízkosti viděti Bělehrad, totiž moře světel. Náš pluk již se po cestě trochu shledal a naše řady se tady dělily. Bylo veleno: -Regimentsstab, telefon, Fahrküchen usw. Nach rechts, Kompagnieen nach links! - Zaslechl jsem hejtmana Turnera, jak povídá druhému něco o obětních beráncích, neporozuměl jsem však v rychlosti a hluku, koho míní. Šel jsem proto nach links. Naše cesta stoupala do vrchu. Bělehrad jsme viděli pořád, ale ne a ne se tam dostat. Za chvíli jsme se očividně městu vzdalovali. Už bylo jisto: jdeme udržovat ústup a jsme tedy těmi obětními beránky.
Po rychlém ústupu rakouského vojska z Bělehradu
14. prosince ráno, když se rozednívalo, rozdělovali nás do nových posic. Jsou tu připraveny mělké zákopy, jenom jako luční strouhy. Sbíhají se do ostrého úhlu a nás přidělují právě do té špičky. S námi jsou tam vojáci Slovinci nebo Chorvati s tmavohnědými výložkami. Sotva se udělal bílý den, hvízdla kulička a hned jiné dvě zase z jiné strany. Tady nebudeš, myslím si, tady to páchne čertovinou! Ohmatávám nohu, je oteklá – bohudíky! Jdu zpátky do doliny, nikdo si mě nevšiml. A když jsem měl někoho potkati, kdo by mě mohl vyslýchati, ptal jsem se ho sám napřed, kde je sanita 11. pluku. Kdosi mi ukázal, že v kuči pod strání. Byli tam pouze dva, ostatní prý jsou již v Bělehradě. Tito tu byli jako na trní a nedbali, že je nahoře boj a že jich bude třeba. Okolo 10 hodin začala nahoře silná kanonáda. Byl jsem stále venku, měl jsem již vyhlédnutou cestu údolím, kde budu kryt až do Bělehradu. Na cestu se vydám, jakmile uvidím první známky ústupu. Vtom slyším hrčet spřežení s dělem. Sám důstojník s bičem v ruce pobízí vojáky i potah. Vidí mě státi a křičí na mne, abych šel tlačit. Zaradoval jsem se dobré příležitosti dostat se do Bělehradu a snad i přes Sávu, dokud nebude nepřítel v samých patách. Běžím ochotně, tlačíme a za chvilku jsme na tvrdé silnici. Po cestě už jsem sesoukal tornu s ramen, hodil ji na vůz i s flintou a hup tam za svým majetkem! Před samým Bělehradem však vozka zastavil a musili jsme slézt, že prý tam hlídají četníci.
Přicházím do města. Vpravo na volnějším předměstském prostranství je veliká halda pytlů bílé mouky, kterou patrně naše trény vyložily a odejely s prázdnem. Mouky nikdo nehlídal, srbské ženy si tedy rozvázaly pytle a odnášely mouku domů. O kus dál byla halda našeho vojenského chleba. Šel jsem tam rovnou a vzal jsem si 3 veky. Nejedl jsem vlastně již tři dni a chleba jsme neměli již týden. Před papírnickým krámem rozdával náš voják pohlednice. Snad je tam ukradl a neví, co s nimi. Vzal jsem mu z ruky jednu a hned na ni píši našim do Budislavic: -Tak už nás z toho Srbska vypráskali! Jen ještě přes řeku a budu venku. Už nemůže teď vojna dlouho trvat! - Pohlednici jsem odevzdal polní poště jen tak z legrace, věděl jsem, že ji zadrží. Předně pro ten obsah a zadruhé pohlednice byly z polní pošty vyloučeny. Nějakou podivnou náhodou však pohlednice přece správně došla, jak jsem se až po válce dověděl.
Se soumrakem přicházím k Sávě. Je tam pontonový most, po němž přejíždějí povozy nejrůznějšího trénu. Pěšáky vracejí četníci od mostu. Pomyslil jsem si: vmísíš se mezi trén, hodíš tornu i flintu na vůz, chytneš se lišně a jako podvržený treňák se dostaneš lehce přes řeku! Chvíli jsem pozoroval ruch před mostem a při tom jednotvárném divadle se mne zmocnila nepřemožitelná únava. Na blízku bylo nějaké skladiště a v něm vojáci v modrých mundurech, maďarsky hovořili. Jdu tam, místa je dost. Sebral jsem si po podlaze trochu dřevité vlny pod hlavu a uložil jsem se v koutě, že si chvilku zdřímnu a pak podniknu projektovaný trik. 15. prosince ráno však vidím, že jsem prospal celou noc a tak tvrdě, že jsem neslyšel honvédů odcházeti! V první chvíli jsem si připadal jako ztracený jednotlivec. Kde jsou naši? Neodešli již v noci všichni a nezbudu tady jako srbský zajatec? Jdu opatrně ke vratům a pozoruji, co se děje venku. Skulinou vidím týž ruch na mostě. Po straně stojí četník a propouští již pěšáky po straně při vozech. Jdu a ptám se ho: -Elftes Regiment ist schon gegangen?- -Ja, ist schon vorüber.- Za 5 minut jsem na druhém břehu řeky.
Pro www.obec-cizkov.cz připravili
Ing. Antonín Bárta, Ing. Libuše Oplová