HISTORIE ČÍŽKOVA I.

Přinášíme vám další část rozsáhlé badatelské práce pana Milana Čadského věnované nejstarší historii Čížkova.

Jak již to s výkladem dějin v našich končinách bývá, tak i v případě osudu našeho Čížkova se setkáváme s řadou nepřesností, neúplností a samozřejmě, že nechybí ani tendenčnost ke které měli zvláště historici 19. století mimořádně vyvinutý sklon. Obrozenečtí dějepisci, když nemohli svou kritičnost projevit směrem k Vídni a habsburskému rodu, tak svou přízeň rozdávali plnými hrstmi husitské době, aniž dokázali aspoň naznačit, že jde o úsek z naši historie s nímž se v evropském kontextu nemůžeme příliš chlubit. Jejich nekritičnost ovšem pokračovala dále, i v soudech k českému králi Jiřímu z Poděbrad. Pochopitelně, že lepšího výkladu jsme se nemohli dočkat ani v posledních padesáti letech, kdy tendenčnost se ubírala strohým a omezeným směrem k revolučnosti a dějinnému objasnění husitského hnutí na základě třídního odporu poddanských vrstev. Jak jinak, objektivní výklad Josefa Pekaře byl umlčován a historici, kteří se k němu přikláněli nesměli publikovat. Píši o tom proto, že v důsledku vyznávání jediné historické linie se dopouštěli chyb a opisování i pokračovatelé a přitom renomovaní autoři, jakými byli August Sedláček, Václav Davídek a abych neopomněl i současníka např. Milan Novobilský V jejich případě se však dostáváme již v uvozovkách do našich vod, jelikož se jedná o historiky a místopisce oblasti Podbrdska.

Jsem rád, že se mně jak doufám podařilo shromáždit prameny, které vysvětlují a věřím, že zacelují hluchá místa a mezery v historickém sledu panského a duchovního držení vesnice. V této souvislosti připomínám, že po dlouhý čas téměř dvou set let byl Čížkov rozdělen mezi dva dědičné a zápisné držitele na jedné straně arcibiskupskou polovici, převážně zastoupenou kláštery a na druhé straně panskou polovici v držení pánů z Rožmitálu. Celý tento dějinný úsek se uzavřel v 50. a 60. letech 16. století, kdy obě části Čížkova odkoupilo královské město Rokycany.

Buzicové Čížkov leží na rozhraní oblasti spálenopoříčské a nepomucké, blízko městečku Blovice. Svým původem to je osada neobyčejně starobylá, písemné zprávy o ní se vyskytují již ve 12. století a v první polovině 13. století. August Sedláček přináší první zmínky v souvislosti s hradem Březnickým. Dovolím si ocitovat: U kolébky našeho zahledění do dávné minulosti je rod s erbem sviní hlavy Buzicové (zkrácení tehdy oblíbeného jména Budislavové), kteří tehdy byli usedlí v této krajině. Jejich předek Jaroslav (zmiňován v letech 1196-1211 jako přední zemský pán za vlády krále Přemysla Otakara I.) , držel panství Březnické, Rožmitálské a Čížkovské a drahně rozličných osad (odvolává se na Erbena reg. 193-195, 204-207, 224, 231, 244). Jeho nejmladší syn Budislav z Březnice (r.1224-1240) býval radou u krále Václava I., tedy osobou váženou doma i v cizině.

Budislav z Březnice Právě v souvislosti s Budislavem se dostáváme k prvnímu klíčovému okamžiku čížkovských dějin. Budislav totiž prodává zboží Poříčské, jež se statkem jeho čížkovským mezovalo klášteru Kladrubskému (leží u Stříbra). Přiložené kopie zápisů z Regest CDB č. 172-173 str.212-213 z r. 1237 podporují předchozí zmínku, v zápisech se praví, že kladrubský benediktinský opat Reinher dává synu Markvartovu újezd Vladislavsko (Sezemicko u Turnova) za Čížkov, což v vzápětí potvrzuje pražský biskup Bernhard. Snadno si dokážeme představit, že Budislav z Březnice prodal zboží Poříčské (Spálené Poříčí) tehdy bohatému kladrubskému klášteru včetně Čížkova, který do té doby sám vlastnil, ale hned v této souvislosti si musíme položit otázku proč (!) vyměňuje klášter v témže roce 1237 újezd sezemický v Severních Čechách za Čížkov, jako by Havel Markvartic předtím Čížkov rovněž sám držel. K tomu připojuji vlastní úvahu. Historické prameny dokládají, že Markvartici měli ucelená panství výhradně v Severních Čechách, přesněji v Pojizeří bez toho, že by měli kdykoli předtím byť minimální zájem o roztroušená vzdálená panství, třeba až v Podbrdském kraji. Zároveň nelze zpochybnit, že by se mohlo jednat o jiný Čížkov, než náš u Blovic. Velkou pravděpodobnost této úvahy podporuje i zápis z r. 1239, kterým dochází k prodeji vedlejší vesnice Přešína rovněž kladrubskému klášteru.		Počátky malebného březnického zámku jsou spojeny s jedním z nejstarších českých rodů, s rodem Buziců, kteří svůj původ odvozovali od bájného Bivoje. Prvním doloženým pánem je před polovinou 13. století Budislav, rádce krále Václava I. Původní gotická tvrz byla tvořena obvodovou zdí, dvoupatrovým obytným palácem a jednopatrovou budovou, ve zbytcích je zachována dodnes ve zdivu renesančního zámku. Více informací ZDE.


Starobylost vsi Čížkova nám dokumentují kopie listin z r. 1237 o směně vsi Čížkova za východočeský újezd Vladislavsko – Sezemicko, mezi opatem kladrubského kláštera benediktinů Reinherem a Havlem, synem Markvartice. Akt směny byl stvrzen požehnaným souhlasem biskupa pražského Bernarda v témže roce 1237.

Oldřich z Rožmitálu Krátce nato dává o sobě vědět Budislavův syn Oldřich, tentokráte na poli odvahy a chrabrosti, byl to on co se plných devět dní bránil přesile nepřátel v bitvě u Mühldorfu v r. 1257. Udatného pána odměnil král Přemysl Otakar II. tím, že vrátil a daroval zboží dosud kláštera kladrubského mezi nim i Čížkov a Přešín zpět rodu Buziců z Březnice. Oldřich byl prvním z rodu, který si nechal ke svému jménu připojit – z Rožmitálu, tvrdí se, že právě od Oldřicha pocházejí Lvové z Rožmitálu. Zdá se být proto jistým, že právě Oldřich měl mimořádný podíl na výstavbě rožmitálského hradu a založení jeho hospodářského zázemí, tím myslím především podhradí. K posílení bezpečnosti sídelního hradu dal vystavět hrádek Třemšín a s ním i obrannou soustavu tvrzí, mezi nimiž měla důležitou pozici tvrz čížkovská, vystavěná na buližníkovém suku mezi Čížkovem a Přešínem. Bohužel jak z Třemšína, tak i čížkovského hrádku, připomínaného pod názvem Strašná nebo snad Strážná skála, se do dnešních dnů nedochovalo téměř nic. Budislav z Čížkova Synem Oldřicha byl Protiva, zmiňovaný v letech 1285-1318. V rodové posloupnosti byla zásluha Protivy v tom, že se stal otcem Budislava z Čížkova, který jistojistě seděl na zmíněné tvrzi. Na přelomu 13. a 14. století jsme svědky zásahu posledního přemyslovského krále Václava II., ten aby své zboží v královském městě Slaném doměřil, provedl s klášterem Ostrovským (u Davle) směnu v jejímž rámci daroval klášteru Tochovické panství včetně Čížkova za některá Slánská. Stalo se do r. 1305.		Město Rožmitál spolu s hradem založil v polovině 13. stol. Oldřich z Březnice. Později přešlo panství darem na pražské arcibiskupství. Od 16. stol. zde sídlil rod Lvů z Rožmitálu. Více informací ZDE. *TŘEMŠÍN* - Vrchol Třemšína ve výšce 827 m n. m. je nejvyšším bodem jižních Brd. Nachází se zde zbytky středověkého opevnění v romantické úpravě a chátrající dřevěná vyhlídková věž. Stával zde hrad, který založil rod Buziců. V roce 1424 byl hrad dobyt a vypleněn husity. Ještě v letech 1436–1446 jej obýval Mikuláš Vepř řečený Svinda a poté hrad zpustl. Více informací ZDE.

		*STRAŠNÁ SKÁLA* - Vlevo na obrázku vidíte pravděpodobnou podobu čížkovského hrádku podle Milana Novobilského. Jelikož se o hradu nedochovala žádná písemná zmínka, nelze s jistotou určit jeho historii. Archeologické nálezy se podařilo datovat do období od druhé poloviny 13. století do první čtvrtiny 14. století. Jako nejpravděpodobnější se jeví hypotéza, že hrad založili příslušníci pánů z Rožmitálu, kteří pocházeli z rozrodu Buziců. Do jejich majetků spadaly i blízké obce Čížkov a Přešín. Někdy kolem roku 1239 získal tyto obce Protiva z Rožmitálu. Jeho syn Budislav je v roce 1310 uváděn s predikátem "z Čížkova"; jedná se o jediný výskyt tohoto predikátu. V roce 1347 vyměnil Sezima z Rožmitálu statky s pražským arcibiskupství a sídlo pravděpodobně nedlouho poté zaniklo. Více informací ZDE.

Ostrovský klášter (klášter Stětí sv. Jana Křtitele na Ostrově) Poněvadž úloha Ostrovského kláštera v dalším běhu událostí je významná, musím několika větami něco o tomto klášteru povědět. Byl třetím nejstarším na území dnešních Čech, založen byl mnichy benediktinského řádu za knížete Boleslava II. A dokončen v r. 999 Boleslavem III. Za dobu své existence zažil klášter několik úpadků, které hrozily jeho zánikem. Nejprve to bylo zpustošení, které mu připravil Ota Braniborský po smrti Přemysla Otakara II. (1278). Další pád se dostavil po vymření Přemyslovců za vlády Jindřicha Korutanského (1307-1310). Ohrožení další existence kláštera muselo být vážné , když Protiva z Rožmitálu učinil dvě důležitá rozhodnutí. Protiva jako významná panská osobnost působil na královském dvoře posledních Přemyslovců, proto jeho podpora kláštera nebyla až tak překvapivá. Prvním počinem bylo darování vrchu Baštiny k vybudování proboštského klášterce. Pro představu, kde Baštiny leží, mohu prozradit, že je nalezneme u samoty Teslina, blízko Padrťského rybníka mezi Rožmitálem a Spáleným Poříčím. Druhým krokem Protivy bylo, odevzdání části svého zboží rovněž r. 1310, šlo o jisté tvrze a vesnice, svému synovi Budislavovi z Čížkova, avšak, cituji, s tou výjimkou, že Budislav je povinen je kdykoliv vrátit. Tím jasně naznačil, že dočasnost předání zboží je závislé na dobudování klášterce, aby bylo zajištěno pro něj vytvoření hospodářského zázemí. Podpory se Ostrovskému klášteru dostalo i ze strany papežské, znovu r. 1310 , když Kliment V. svou bullou potvrdil všechny statky a práva ke kostelům a 48 vsím a dvorům, městečku Davle a k 5 proboštstvím.

		Zda Budislav z Čížkova musel vrátit otcem darovaný majetek nevíme, ale dost možná, že se tak stalo, nicméně i v tom případě baštinský klášterec podržel vrácené zboží pouze na krátký čas. Synové Protivy bratři Budislav (Buzek) z Čížkova a Oldřich z Rožmitálu byli významnými příslušníky panských stavů první poloviny 14. století. Je jisté, že Čížkov spolu s Přešínem byly ještě do poloviny 14. století nerozděleny, převážně byly v rukou církve, nejprve Kladrubského, později Ostrovského kláštera a v hospodářské správě pánů z Březnice a Rožmitálu. < Mapa majetků pánů z Rožmitálu ve 13. a 14. století.
Sezema a Oldřich Pokračovateli rožmitálského rodu se stali bratři Sezema a Oldřich, zda jejich otcem byl Budislav nebo Oldřich starší, o tom se ze zápisů nic nedovíme. Nicméně oba mají výrazný podíl na rozdělení vesnic Čížkova a Přešína samozřejmě, že v kontextu svých rozsáhlých dědičných majetků. Sezema totiž roku 1347 daroval svou polovici nově založenému arcibiskupství Pražskému. Oldřich zase spravoval druhou polovici rožmitálského hradu a některé celé vsi, z nichž pro nás jsou zajímavé Čížkovu blízké Železný Újezd, Chynín a Borovno. Arcibiskupská polovina představovala druhý díl hradu s kamenným domem, polovinu městečka, předměstí, zahrady u velkého rybníka a kolem starého města, poddací kostelní a řadu celých vesnic mezi nimi i Čížkov a Přešín, ale k tomu příslušely ještě části jinak polovice dalších vesnic včetně jednotlivých statků a dvorů. Prostě při dělení majetků zvláště u mužských potomků se velmi dbalo o to, aby dědické podíly byly maximálně spravedlivé a srovnatelné svou výnosností.

Rozdělení Čížkova a Přešína Právě nyní přicházíme k důležitému momentu, který souvisel s Oldřichovým uvědoměním, že odpovídající spravedlnosti za dělení dědického majetku nebylo učiněno zadost. A tak se pustil nesmlouvavě do sporu s držitelem druhé poloviny pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Oldřichovy dodatečné požadavky se smírně vyřešily teprve díky zásahu smluvních přímluvců a podporovatelů obou stran v r. 1349. Smluvci, přímluvci a podporovatelé jsou pojmy tehdy užívané, šlo o jakési garanty dobrého jména, příslušející ke stavům, jejichž majetek byl zárukou případného dodatečného vypořádání, někdy jimi byli také věřitelé, kteří na výhodnosti obchodu měli eminentní zájem.		Arcibiskup Arnošt z Pardubic a jeho pečeť.
Majetková úprava Arcibiskupského a Rožmitálského (Oldřichova) panství (dominia) znamenala rozdělení Čížkova i dějinného souputníka Přešína na dvě polovice. Arcibiskupská polovice Čížkova byla svěřena Ostrovskému klášteru, ten ji postoupil svému filiálnímu klášterci na Baštině. Tak to zůstalo až do r. 1420. Rožmitálská polovice Čížkova byla dědicky v držení Pánů z Rožmitálu. O historii této světské části Čížkova si budeme povídat později, neboť právě tato část je důvěrně spojena s našim rodem.

Ve jménu kalicha Pokud jde o arcibiskupský díl, pak jsme se dostali k r. 1420. Doba, která tomuto datu předcházela byla poznamenána sílícím zápasem, jenž spolu sváděla panská jednota s královskou mocí Václava IV. Král byl dvakrát zajat a jeho pozice se stávala čím dál více otřesena. Zásluhu na tom měla zejména již zmíněná panská jednota v čele se Zikmundem Lucemburským . Ten byl dokonce v r. 1403 jmenován správcem království.. Neurovnaná situace zaviněná nerozhodností krále Václava zapříčinila, že vzrůstal vliv měst a počalo vrcholit napětí mezi husitským obyvatelstvem a katolickým panstvem. Straně kališníků se dařilo získávat převahu, založena byla Betlémská kaple, kde kázal mistr Jan Hus, jejich tlak na krále se stupňoval i v podobě přijetí kutnohorského dekretu, jímž byli znevýhodňováni cizí mistři a studenti na akademické půdě pražské university. Přívrženci kalicha dostali příležitost k získání mnoha výsad a postů, často mezi věrnostní výhody patřila i zástava rozsáhlých majetků a panství.		Upálení mistra Jana Husa dne 6. července 1415 v Kostnici. Obrázek z Richentalovy kroniky (Kroniky kostnického koncilu).