.png)
Když se ve čtvrtek 3. 12. rozezněl Zahrádkou umíráček, málokdo z místních chtěl uvěřit té smutné zprávě, že zvoní právě Jirkovi Bártovi. U člověka tak činorodého a houževnatého, tak náhlý odchod nikdo nečekal. Vedle rodiny zůstali hluboce zarmouceni zejména kamarádi, s nimiž Jirka vyrůstal a se kterými se až do současnosti scházel na sobotní partičky karet v hasičském klubu.
"Jirko, co si nám to udělal, odejít tak nečekaně bez varování. Vždyť jsi ještě nedávno uvažoval o koupi nového auta Karog. A s kým budeme hrát mariáš? Není nikdo v tomto oboru lepší, který by Tě nahradil. Měli jsme Tě rádi. To Tě vzkazujeme tam nahoru a drž nám tam místo - snad tam bude čas dohrát tu rozehranou karetní hru." Vzkázal se slzami na krajíčku pan Václav Černý.
Velký smutek zavládl i mezi přáteli ze včelařského spolku, jehož byl Jiří Bárta dlouholetým členem. Výstavní, vlastnoručně postavený včelín na zahradě obdivovalo mnoho jeho kolegů i kolemjdoucích. Další velkou láskou byl chov holubů, ale i zahradní práce, pěstování kytiček a zeleniny.
„Obdivovali jsme jeho muškáty na verandě, kytičky na záhonech podél hradby, jahody a gigant kedlubny, ve skleníku okurky a rajčata. Jirka byl v tomhle mistr. To vše nám bude chybět.“ Vzpomíná Václav Černý a dodává: „Jirka byl opravdu šikovný a zručný nejen jako soustružník, ale též co týká práce se dřevem. Měl ve stodole stroje (cirkulárku upravenou pro různá obrábění), hoblovku včetně protahovačky a pokud někdo potřeboval, vždy pomohl. Já osobně za ním chodil s různými opravami (štafle mi opravoval několikrát). To zdědil po otci, který byl vyučen v oboru. Hlavně nám vždy říkal, jak s tátou vyráběli dřevěná kola k vozům a vozíkům a to už musel být opravdu fachman, aby to zvládl.“
Jiří Bárta se narodil dne 2. 6. 1941 jako druhorozený syn manželům Marii a Antonínovi Bártovým ve stavení čp. 34, kde se říkalo u Bartošů. Vedle staršího Antonína se s desetiletým odstupem narodili ještě dva bratři Zdeněk a Stanislav. Mládí prožil v Zahrádce, kde se aktivně účastnil společenského života, ať už to bylo ve sboru dobrovolných hasičů, anebo velice rád vzpomínal, jak hrával s místními ochotnické divadlo. Vyučil se v plzeňské Škodovce soustružníkem a tuto profesi zde vykonával až do penze. Byl to uznávaný odborník v oboru. Z manželství měl dvě dcery Janu a Irenu a tři vnoučata.
Přestože měl trvalé bydliště v Plzni, od doby kdy odešel do penze, byl většinou na chalupě v Zahrádce, kde se mohl věnovat všem svým zálibám. Václav Černý dále vzpomíná: „I když byl Jirka již delší dobu rozvedený, dokázal se o sebe postarat velice dobře. Co se týká domácnosti, uměl si uvařit tak, že by se od něho mohla učit i leckterá ženská.“
Na závěr této malé vzpomínky na Jiřího Bártu, bych rád vyjádřil obrovskou lítost nad tím, že tu už s námi nebude. Umístění domku čp. 34 přímo u silnice přes Smětalky i to, že byl Jirka na zahradě tak aktivní, znamenalo, že byl před chalupou či ve stodole hodně vidět. Jen stěží bych mohl spočítat, kolikrát jsem ho takto zdravil, když jsem projížděl. Většinou s ním také u vrátek někdo postával, neboť každý se rád zastavil na kus řeči, když šel kolem. Zkrátka a dobře, byl to takový tradiční obraz Smětalek, který bude napříště v mnohém smutnější. Stejně tak budeme postrádat i Jirkovo vyprávění v hasičském klubu, kde měl své stálé místo, mezi kamarády, při sobotních partiích mariáše.
"Strejdo" budete nám chybět. Čest Váší památce.
Dušan Skala, Václav Černý
