V pátek 3. 7. 2020 přišla z Plzně smutná zpráva, že nás navždy opustil pan Ing. František Krejčí. Bylo mu 81 let.
Smuteční proslov dcery Pavly Koželuhové
Vážení přítomní, dovolte mi, abych vás dnes přivítala v této krásné obřadní síni, kde jsme se sešli, abychom zavzpomínali a zároveň oslavili život našeho milovaného tatínka, manžela, dědečka, bratra, strýčka , bratrance a člena hasičského sboru a také přítele včelaře – pana inženýra Františka Krejčího.
František se narodil 18.2.1939 v malebné vesničce jménem Strašice nedaleko Strakonic. Zde také strávil své mládí, zde se proháněl po tamních kopcích, lukách a lesích, zde kradl třešně v třešňovém sadě a zde také ještě pásl krávy… Do školy pak chodil do Volenic, v létě pěšky, v zimě jezdil na lyžích. Poté se vyučil elektromechanikem a osud ho zavál do Plzně, kde žil po celý svůj další život, zde také postupně dostudoval SŠ a VŠ, zde se oženil a zplodil dceru.
Pracoval ve Škodovce na různých pozicích-např. v Lokomotivce nebo ve výzkumném ústavu, kde se zasadil o mnoho zlepšovacích návrhů.
Po sametové revoluci měl ve svých 50 letech tu odvahu a urputnost, kdy přešel do soukromé sféry a založil svoji firmu EWT controls na regulaci elektřiny, plynu, vody, díky níž dnes funguje například plzeňský zimní stadion a nebo pivovar Krušovice. Tuto firmu vedl prakticky až do své smrti, pracoval obětavě a svědomitě až do konce svého života, byl vlastně workoholik ,pak firmu prodal, předal a odešel…
Každý týden také jezdil na svou oblíbenou chalupu v půvabné vísce Zahrádka, nedaleko Nepomuku, kde byl aktivně zapojen do hasičského sboru a včelařského spolku, vlastnil včelín, kde se s láskou staral o své milované včelky a každoročně stáčel med, zde také zahradničil a kutil… sem také bral a věnoval se svým dvěma vnoučatům Marušce a Pepčovi,se kterými dělal lumpárny…
Další jeho láskou byla posledních 6 let Rozinka, jeho milovaná fenka labradorského retrívra, kterou rozmazloval a s níž podnikal ještě letos v zimě denodenní procházky do lesů v okolí Radyně…
Prožil plodný a krásný život a odešel doma v pokoji, v klidu, smířen a v náručí svých blízkých – měl i v tomto vlastně štěstí, protože mnoho z nás si takto přeje odejít ale komu z nás se to poštěstí ?
Duše se osvobodila z již nefunkčního těla a odešla do Univerza, ke světlu, domů… je volná a radostná a proto se ve svém smutku můžeme za něj i radovat …
Večer po jeho odchodu jsem si poplakala a měla intenzivní vnuknutí – najednou jsem slyšela hlas- hej, co to je, co blázníš? už jsem se osvobodil a je mi tady dobře …život jsem prožil, zažil, odžil a dožil a stálo to setsakramentsky za to … takže žádné smutky ….
Tolik jsi tatínku obohatil náš život,jsme ti za to vděčni …
Nechť je tedy smrt posvátným přechodem a ne jen katastrofickou událostí…
Tatínku díky … měj se tam hezky, uchováme si vzpomínku a jednou se zase sejdeme…
Čest tvé památce …
