Facebook

 


PAHOREK A OLEŠKA

Dnes se společně s kronikářkou paní Libuší Bulínovou vydáme na procházku po přírodních zajímavostech v okolí Přešína.


Pahorek – Maštýř 662 m n.m.

Lidé od pradávna toužili zdolávat hory, kopce a kopečky. Z výšky se totiž jeví všechno docela jinak. Jsme trochu nad krajinou i nad věcmi. Už praotec Čech, když vystoupal na kopec Říp /456 m. n. m./ rozhlédl se, uviděl úrodný kraj a poznal, že je doma. Z Řípu je nádherná vyhlídka do celého kraje kolem.


Pohled na Přešín z vrchu Maštýř z první poloviny 20. století.

Když jedeme po silnici z Plzně na Nepomuk a vyjedeme za Losinou na kopec, po naší levé ruce můžeme v dálce uvidět rozhlednu u Železného Újezda. To může být náš orientační bod, když hledáme Pahorek a nemůžeme už se dočkat, až ho uvidíme. Od rozhledny doprava je holý hřeben bez lesů, taková mezerka, a když náš pohled zabloudí ještě víc vpravo, je tam. Pahorek, z té dálky taková malá vyvýšeninka. Je to první známka, že už brzy budeme doma. Odbočíme na Blovice, a když se pod námi městečko objeví, vidíme nad ním Pahorek už úplně jasně, nemůžeme se mýlit. Pokračujeme Blovicemi a naše cesta stoupá stále do kopce. Asi po 10 kilometrech projedeme posledním lesíkem a před námi se vynoří Pahorek a pod ním naše vesnička Přešín. Jsme v Brdech.


Pohled na Pahorek v roce 2001

Pahorek, pod tím jménem je známý kopec nad Přešínem. Z místních mu nikdo jinak neřekne. Že kopec nad Přešínem je Maštýř, jsem se dozvěděla až z mapy. Na mapách ze 70. let minulého století byl Maštýř označován jako místo dalekého rozhledu a skutečně tomu tak je. Na vrchol kopce vedla odbočka z turistické cesty, takže tam mohl kdokoliv vystoupit. Kdo tam vystoupil, mohl se kochat nádherným pohledem do údolí, a že to jsou kouzelné výhledy!!! Z Pahorku vidíme na jednu stranu až k Šumavě, a zámek Zelená Hora u Nepomuka je hluboko pod námi.  Pak výhled pokračuje přes Radyni až k Plzni a dále na sever. Těšili jsme se na tyto výhledy, kvůli nim jsme Pahorek navštěvovali, abychom se mohli podívat do kraje. Pohled z Maštýře je jiný, překrásný. To platilo až do roku 2001, kdy současný majitel severní louku zalesnil a zamezil přístup k vyhlídce.


Pohled z Pahorku v roce 2001

Místní starousedlíci mají vypozorováno, že Pahorek má vliv i na počasí v Přešíně. Říkají, že rozráží mraky, a proto v Přešíně málo prší. Je to dost pravděpodobné, protože hřeben tohoto masivního kopce, který se táhne až k Železnému Újezdu  a Nechánicím, rozděluje krajinu na  údolí Bradavy a z druhé strany údolí Úslavy. Proto asi Pahorek rozráží mraky. Často prší v sousedních vesnicích, a Přešínu se srážky vyhýbají.

Pan učitel Sobota píše ve své Vlastivědě pro děti z Přešína v roce 1930 o kopci Maštýř toto:

„…býval kdysi strážným vrchem a hradištěm. Zachováno není ničeho.“

 

Triangulační věž

Na Pahorku byla původně dřevěná rozhledna, zřejmě triangulační věž, na které koncem dubna roku 1945 pan Jan Prokůpek vyvěsil rudou vlajku. Bylo to těsně před koncem války, kdy vesnice byla plná utíkajících německých vojáků. Když viděli vlajku, báli se, že je Přešín osvobozený Rudou armádou a vyvolalo to mezi nimi zmatek. Stále ještě ale měli moc a zbraně. Od pana Jana Prokůpka to byl odvážný čin.

 

Lomy na kámen

Na Pahorku byly také dva lomy na kámen. I dneska snadno objevíme místa, kde se nacházely. Jasně je vidět zářezy do svahu Pahorku, kde se kámen lámal. Větší lom je na kopci směrem k Přešínu. Tam byla drtička, koleje a vozíky, na kterých se vozil kámen blíž k cestě. Ještě dnes si někteří vzpomínají, jak si na vozíkách hráli. Kámen se používal zřejmě hlavně na stavbu silnic. Lámal se tady i kámen, který stavitelé potřebovali na stavbu domu, chlévů a stodol při budování hospodářské usedlosti  čp. 16. Podle pamětníků fungoval lom do roku 1946. Tento lom je hlouběji zaříznutý do kopce a vytváří tak velice romantické zákoutí. Při pohledu ze silnice na Pahorek není vůbec patrno, že kopec skrývá takové krásné místo.

Druhý lom, kde se lámal kámen, je na straně kopce směrem k Železnému Újezdu. Blízko tohoto lomu je také jeskyňka, kde se podle pamětníků držel sníh až do června. Když hospodyně dělaly čokoládu na pouť, která je v Přešíně v červnu na Jana Křtitele, poslaly děti s kyblíkem na Pahorek pro sníh, a tímto sněhem z jeskyňky čokoládu chladily. Je to dost pravděpodobné, protože lomy jsou na severním svahu, zastíněné lesem. I dnes, když napadne hodně sněhu, zůstává v těchto místech dlouho ležet.

 
Triangulační věž na Maštýři
 
Pohled z věže na Přešín

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že Pahorek milovala i naše generace. V letech 1965 – 1970 jsme tam chodili za zábavou. Sedávali jsme kolem ohýnku, hrálo se na kytary, zpívalo se, povídalo i randilo. Seděli jsme na louce a pozorovali hvězdy a světýlka v údolí.

Na severním svahu Pahorku směrem k vesnici byla celá léta louka. Šlo o prudký  a dlouhý kopec, který se dal nádherně využít k sáňkování, klouzání a lyžování. To místo k tomu přímo vybízelo, protože šlo o severní svah, sníh tady ležel ještě dlouho po tom, co jinde už se zelenala tráva. Po roce 1980 se místo zalíbilo i lyžařskému oddílu z blovické Lekovky, který si tady zřídil jednoduchý lyžařský vlek. Lyžovali zde blovičtí, ale i místní. To všechno už je ale historie.

Louka je zalesněná až k okraji lomu, a sportovat už se tady nedá. Přesto se dá na Pahorek vyjít z jižní strany od cesty na Čížkov, kde zatím nejsou ohradníky.


2017 - Pahorek po zalesnění

Na Pahorek se chodilo na konvalinky a na petrklíče, ale roste tady i mnoho jiných rostlin. Ze stromů jsou to: smrk, borovice, jedle, dub, javor, modřín opadavý, jeřáb ptačí, lísky, vrby. Z keřů: trnky, hlohy, bezinky, šípky. A najdeme tady mnoho kvítí: sasanky, celé koberce dymnivky, plicník temný, jaterníky, violky, orseje, celé koberce mateřídoušky, mochny, břečťan, rozrazil rezekvítek, lomikámen, chrastavec, černohlávek, vratič, řebříček, třezalka, kručinka barvířská, lnice, kakost, maliník i ostružiník, divizna malokvětá, sedmikráska, jitrocel, úročník bolhoj, hluchavka, svízel, šťovík, jetel alpský, jetel luční, jetel polní, kopřiva dvoudomá, lopuch, kručinka, kapraď, pampeliška … a mnoho dalších, které mohou potěšit naše smysly.

Na západním svahu Pahorku je několik bývalých selských usedlostí. Když budeme procházet vesnicí kolem těchto usedlostí směrem k Čížkovu, na konci vesnice uvidíme u cesty obrovskou lípu. Je to nejstarší strom v Přešíně, který hodně pamatuje  - „Houškojc lípa“.

Jméno Maštýř se dostalo i do názvu místního Klubu přátel „Pod Maštýřem“. Klub byl založen 25. 4. 2007 se sídlem v Přešíně čp. 16. Tento kopec vždycky hrál, hraje a bude hrát významnou roli v životě obyvatel naší vesničky.

 



„OLEŠKA“

Dalším zajímavým místem v Přešíně je pramen, někdo říká studánka, Oleška. Mezi horním a dolním Přešínem vede obecní cesta. V polovině této cesty je odbočka západním směrem, která vede k prameništi Olešce.  Cesta je neudržovaná, rozježděná traktory, někdy i méně patrná.

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Procházka ke studánce Oleška v Přešíně.
Procházka ke studánce Oleška v Přešíně.
Procházka ke studánce Oleška v Přešíně.
Procházka ke studánce Oleška v Přešíně.
Procházka ke studánce Oleška v Přešíně.
Procházka ke studánce Oleška v Přešíně.
Procházka ke studánce Oleška v Přešíně.
Procházka ke studánce Oleška v Přešíně.
Procházka ke studánce Oleška v Přešíně.
Procházka ke studánce Oleška v Přešíně.
Procházka ke studánce Oleška v Přešíně.
Procházka ke studánce Oleška v Přešíně.

V minulosti pan Vojtěch Schejbal /nar. 1856, Přešín 28/ ohraničil pramen dřevěným roubením, které je tam dodnes. Pramen se nachází na volném prostranství v olšovém háji. Protože není zastřešen, padá do něj už léta listí, a tak je určitě zanesený. Původně byl hlubší. Podle informace z Vlastivědy od pana učitele Soboty /r.1930/ měl pramen 6m3 a nikdy nezamrzal. Nezamrzá ani dneska.

V době nouze o vodu, což bývá v Přešíně často, sem jezdili hospodáři pro vodu. Také letos v roce 2017 se zase jezdilo do Olešky. Je zajímavé, že i když je největší sucho, vytéká z pramene silný proud vody.

Kolem pramene je dobré chodit jenom po cestě. Všude mimo cestu se můžeme zabořit až po pás do rašelinové kaše. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že sejít z cesty se nevyplatí. To, co vypadá jako pevná zem, se začne pod člověkem propadat a bořit, a během chvilky je v černé kaši. Je to velmi nepříjemný pocit, když se člověk propadá stále víc.  Chce vyskočit a znovu se zaboří ještě hlouběji. Nejedna bota už tam zůstala natrvalo. Místo je to hezké, ale není vůbec udržované. Může působit i tísnivě. Kolem roste hojně střemcha a plazivé vrby. Na jaře tady kvete neskutečné množství sasanek a blatouchů. Rostou tady i chráněné rostliny jako upolín nebo kosatec sibiřský.

Toto místo je také označováno jako jeden z pramenů Přešínského potoka, který teče Homulkami, Bezkoutím, Krahulicemi, Louňovou až ke Žďáru, kde se vlévá do řeky Úslavy.

Také kolem Olešky jsou zajímavá místa. Vpravo od ní se rozkládá soustava luk, kdy každá z nich je obklopena remízky a má vlastní prostor. Projdeme jednou loukou a remízkem a před námi se otevře další ohraničená louka. Jdeme po rovině a tak můžeme dlouho pokračovat. Tyto louky a remízky zřejmě vznikly tak, že někdo odnosil kámen na hranice pozemků. Na těchto hranicích se postupně uchytily duby, olše, dříny, břízy, jívy… Je to krásná zemědělská krajina, bohužel louky jsou málo udržované a stále více zarůstají.

 
Tesař Vojtěch Schejbal (nar.1856, Přešín 28) stavitel Olešky
Celé okolí prameniště je označeno tabulkami s nápisem: Významná evropská lokalita.

 

Prameny:

vzpomínky pana Jaroslava Houšky, paní Libuše Novákové, pana Josefa Skřivánka, pana Václava Houšky, pana Václava Schejbala   

Fotografie zapůjčili:

paní Marie Vlachová, paní Pavla Andrlová, paní Marie Jeřábková, pan Vít Bulín

Libuše Bulínová
Přešín 14.11.2017