AUGUSTIN MORAVEC 1927-2021

Poslední rozloučení s Augustinem Moravcem proběhlo 14. ledna 2021 v kostele sv. Vavřince ve Vrčeni,
kde se s ním za všechny pozůstalé rozloučil Ing. Václav Batovec.
 

Rozloučení se strýčkem Augustinem Moravcem

Můj strýček Augustin Moravec se narodil 5. května roku 1927 v Čečovicích číslo popisné 11. Jeho rodiče Augustin Moravec – uznávaný Čečovický kronikář a historik; a Marie rozená Nová měli čtyři syny. První syn Vojtěch zemřel krátce po narození. Druhý syn Augustin, můj strýček, třetí syn Václav, můj dědeček a čtvrtý syn opět Vojtěch, který zemřel 4 dny před svými osmými narozeninami na zánět plic.

Augustin Moravec starší, nejmladší z deseti dětí, původně neplánovaně převzal po generaci Moravců rodinné hospodářství, které vedl velmi dobře. Augustin, jako nejstarší syn, pracoval na tomto hospodářství s otcem a postupně ho měl převzít. Mladší syn Václav se přiženil do Srb, kde s Danuší rozenou Kubíkovou založili rodinu.

Strýček Augustin chodil do obecné školy v Čečovicích a následně do měšťanky v Nepomuku. Pamatuji si jak vyprávěl o tom jak chodili do školy vzdálené tolik kilometrů pěšky v obrovských závějích sněhu, nebo v létě na boso,.. To je dnes už těžko představitelné. Strýček dále absolvoval dvouletou hospodářskou školu v Plzni a pak se vrátil domů na statek.

Za války se žilo skromně a ve strachu, ale do hospodaření jim prý zasahovali jen tím, že se muselo část surovin odvádět vojákům. Před koncem druhé světové války měl strýček se svým tatínkem nastoupit na frontu kopat zákopy. Všechny náležitosti již byly vyřízeny, měl je pouze někdo doma vyzvednout. Naštěstí už nikdo nepřijel a válka za 3 týdny skončila.

Po válce zažil strýček nejlepší časy. Na statku se totiž hospodařilo bez jakéhokoli omezení, a nemusel se odvádět žádný proviant. Co si kdo vypěstoval, to mu zůstalo. A o tom že Moravcovi byli dobří hospodáři, svědčí mnoho zápisů v kronikách. Vždy měli nejdříve posečené louky a sklizenou úrodu. Také byli vždy vybaveni těmi nejmodernějšími stroji. Když ostatní ještě sekali louky ruční kosou, ani už měli sekačku za koně.

Toto šťastné období bylo narušeno po prvních svobodných volbách v roce 1946, kdy zvítězili komunisté; a definitivně skončilo, když se komunisté po volbách v roce 1948 dostali k neomezené moci. V roce 1950 to nejprve začalo odvodem části plodin, masa a mléka a později začalo znárodnění všeho. Moderní stroje z kovu zabavili a kov prodali do hutí. Dřevěné stroje nechtěli, byly jim k ničemu. Strýčkovo a jeho tatínkovo dobytek už najednou nebyl jejich, ale zatím zůstal v jejich chlívech a stále se o něj starali sami. V roce 1957 byl dobytek odveden do nově postavených kravínů. Doma si páni Moravcové mohli nechat pouze jednu krávu, svoji krávu, kterou si ovšem museli koupit. V tomto roce vzniklo jednotné zemědělské družstvo.

Z kroniky Augustina Moravce staršího:

„Teď jsem teprve poznal, že ten kdo ve svém hospodářství nic nezařídil, nic nezvelebil, jest v tom stejně, jako ten který jen zařizoval, peníze utrácel a ani si neměl čas odpočinouti. Kdo neměl stroje, nemusel je družstvu dát a ani jinak na strojový park přispívat. Dále se poznalo, že kdo do družstva nic nedal, nejvíc poroučí…“

Strýček omarodil, strávil dva měsíce v nemocnici. Družstvo mu nedalo téměř žádné marodné i po tom co do něho odevzdal téměř vše, co vlastnil. Proto z něho nadobro odešel a nastoupil na státní statek Borek. Dobře věděli, že strýček má velké zkušenosti s hospodařením a že má školu, tak za ním přišli ze státní plemenářské zprávy, kde pracoval po zbytek pracovního života. Strýček znal velice dobře své okolí, protože často a hodně jezdil po mnoha různých družstvech v kraji. Ke své práci potřeboval automobil. Z prázdného chlívku si doma udělal garáž. Nepamatuji si strýčka jako člověka, který by hodně cestoval, ale když jsem se s ním bavil o nějakém místě v našem okolí, vždy přesně věděl, kde to je a kudy se tam jede. Strýček byl jednou jedinkrát na rekreaci na Slovensku. Byl to poznávací zájezd, jezdili po mnoha místech.

Strýček se nikdy neoženil, neměl žádné děti. Řekl mi, že nikdy neměl to štěstí. Žil se svými rodiči. Po jejich smrti, žil ve svém rodném domě sám. A sám se o něj také staral.

Po převratu strýčkovi byly vráceny pozemky, řádně znehodnocené a některé zastavěné kravínem. Na nich už nikdy nehospodařil, držel se jen svého stavení a velikého přidruženého sadu.

Já si strýčka pamatuji, jako člověka v pokročilém věku. Byl to člověk neskutečně pracovitý, stále vitální, na žebřík vylezl rychleji než já. Vše si pamatoval přesně do detailu a i přesně datumově. Byl velmi rozvážný, nechápal dnešní uspěchaný svět, pokud jsme s ním chtěli vést rozpravu, muselo na to být opravdu mnoho času, aby vše mohl říct, tak jak to bylo správně. Ten čas jsme si málokdy našli.

Byl velmi skromný, do obchodu chodil pouze pro chleba a tvaroh. Od doby, kdy odvedl svoji poslední krávu na jatka - v roce 2000 si ke svému nákupnímu seznamu připsal ještě mléko. Do pozdního věku se stále sám staral o svůj velký sad. Sekal ho kosou, sbíral jablka, která velmi rád jedl, sbíral každou spadanou větvičku, kterou pak pálil ve svých kamnech, na kterých si ve světnici vařil. Strýček byl pře-hodný, byl již se vším vyrovnaný, a žil spokojený život. Nikdo z nás nikdy nezažil, že by si na něco postěžoval, nebo že by někomu ublížil slovem nebo činem.

V lednu v roce 2017 již strýček nemohl být doma sám, proto ho jeho neteř, moje teta Marcela Batovcová odvezla k sobě domů do Dvorce, v září téhož roku ho pak odvezla do Srb, kde mu to bylo bližší. Žije zde totiž jeho švagrová Danuše Moravcová. Zde se o něj až do poslední chvíle s vypětím všech sil starala moje maminka, jeho druhá neteř Dagmar Batovcová. On ji za její péči stále děkoval slovy: „Děkuji ti Dášenko.“ Strýček zemřel po jejím boku 6. ledna 2021 ve vyrovnanosti, v tichosti.

Strýčku mnohokrát Ti děkujeme, máme Tě moc rádi. Nikdy nezapomeneme. Odpočívej v pokoji.

Rozloučení napsal a přednesl
Ing. Václav Batovec