Facebook

 


VOJTĚCH JEŽEK

Příběh profesora Vojtěcha Ježka, jež bydlel s rodinou za války v Zahrádce. Za odbojovou činost byl v roce 1945 popraven.


Vojtěch JežekJedním z mnoha příběhů 2. sv. války, které se dotkli území naší obce, je i příběh Vojtěcha Ježka, profesora II. plzeňské reálky na Mikulášském náměstí. I když nebyl místním rodákem a v tomto kraji pobýval jen několik válečných let, jeho tragický osud je zapsán do historie obce Zahrádka. Když v těžké době hledal azyl pro svou rodinu, našel jej ve mlýně u Bártů čp. 6, kam od roku 1941 jezdil na letní byt. Jeho manželka Růžena a synové Ivan *1936, Tomáš *1940 a Martin *1943 zde posléze bydleli celoročně a jak vzpomíná Antonín Bárta "Mladí kluci Ježkovi se s místními rychle zkamarádili na drahách při pasení husí a při ohníčku. Vojtěch Ježek byl člověk statečný, poctivý. Studenti uznávali jeho přirozenou autoritu, odbornost a smysl pro spravedlnost. Patřil k nejoblíbenějším profesorům. Nemluvili o něm jinak než jako o Vojtovi. Byl člověkem takových zásad a vlastností, které bychom dnes jen těžko hledali. Bohužel, stalo se mu to také osudným. Dne 1. 11. 1943 byl zatčen gestapem za účast v ilegálním odboji. Lidový soudní dvůr v Berlíně jej 8. 12. 1944 odsoudil k trestu smrti sekyrou „za přípravu k velezradě a válečnou špionáž“. V odůvodnění rozsudku se uvádí „cítil se jako mučedník svého národa, ve své závěrečné řeči dokonce u soudu udělal přednášku, že nacionální socialismus musí být poražen a proč“. Ježkův obhájce JUDr. Poege napsal  manželce a rodině: „Může Vám být útěchou, že jsem se ve své praxi sotva setkal s obžalovaným, který stojí za svým činem tak odhodlaně jako Váš muž“. Vojtěch Ježek byl zastřelen na dvoře kasáren v Lipsku dne 13. dubna 1945. O dva dny později město osvobodili Američané. V roce 1946 mu prezident dr. E. Beneš udělil in memoriam Československý válečný kříž 1939. Více se dozvíte níže...

Budova II.státní československé reálky v Plzni na Mikulášském náměstí (dnes gymnázium), kde profesor Vojtěch Ježek učil.
Vojtěch Ježek ve třídě
Vojtěch Ježek s kolegy II. reálky
Vojtěch Ježek ve sborovně II. reaálky
Profesor V. Ježek, synové Martin a Tomáš 1943
Parta zahradeckých chlapců: Zleva František Šelmát čp. 29, Václav Bárta čp. 26, uprostřed jsou Tomás a Ivan Ježkovi, vpravo dole Antonín Bárta čp. 34 a za ním Ladislav Voráček čp. 42.
Smuteční vzpomínka na Vojtěcha Ježka byla nalezená v jednom z obrázkových alb Augustina Moravce v Čečovicích.
Originál zprávy Dr.G.Poegeo, adresované paní Růženě Ježkové do Zahrádky v roce 1944.
In memoriam udělení Čsl.válečného kříže 1939 prezidentem E. Benešem 1946
Společný hrob a památník obětem z 13.4.1945 Ostfriedhof Lipsko z roku 1996
Na fotografii od Ježků ze Zahrádky čp.32 můžeme vidět syna profesora Ježka - Tomáše (úplně vlevo). Podle dostupných informací obě rodiny Ježků nebyly v žádném příbuzenském vztahu, shoda přijmení byla tedy jen náhoda.
doc.ing. Tomáš Ježek * 1940 - druhý syn Vojtěcha Ježka

Životopis

Profesor Vojtěch Ježek se narodil 17. ledna 1911 v Praze. Pocházel z učitelské rodiny. Po maturitě na kladenském gymnáziu absolvoval v roce 1934 Filozofickou fakultu UK v Praze, obor filozofie, francouzština a němčina, a seminář sociologie u profesora dr. E. Beneše. Ve školním roce 1935/36 byl Ministerstvem školství vyslán jako lektor českého jazyka a literatury na univerzitu do Štrasburku. Oženil se (manželka Růžena rozená Bláhová) a po návratu z Francie se usadil s rodinou v Plzni, Dobrovského ul. 15. Krátce učil na dívčím reálném gymnáziu Dr. Lukavského.

Po absolvování vojenské prezenční služby nastoupil 1. dubna 1939 na uvolněné místo profesora II. plzeňské reálky. Převzal třídnictví III.A, výuku češtiny a francouzštiny a později i němčiny a filosofické propedeutiky. Studenti uznávali jeho přirozenou autoritu, odbornost, smysl pro spravedlnost. Patřil k nejoblíbenějším profesorům. Nemluvili o něm jinak než jako o Vojtovi. Nepokazil žádnou legraci, měl smysl pro humor, ale zároveň byl ve svých hodinách velmi náročný.

Realitu nacistické okupace pomáhalo překonat rodinné zázemí. K prvorozenému synu Ivanovi (1936) přibyl Tomáš (1940) a Martin (1943). 1. listopadu 1943 byl jejich otec zatčen gestapem za účast v ilegálním odboji. Rodina našla  azyl u přátel v Zahrádce u Nepomuka. Po zajišťovací vazbě u německého soudu v Dominikánské ulici byl profesor Ježek transportován z borské věznice do Drážďan. Rozsudek, vynesený 8. prosince 1944 Lidovým soudním dvorem v Berlíně, zněl stroze: trest smrti sekerou – odsouzen  jako „fanatický Čech“ za přípravu velezrady a válečnou špionáž. V odůvodnění rozsudku se uvádí „cítil se jako mučedník svého národa, ve své závěrečné řeči dokonce u soudu udělal přednášku, že nacionální socialismus musí být poražen a proč“.

Na ortel čekal v Drážďanech. V chaosu, který nastal po zničujícím únorovém náletu 1945 na město, neopustil kamaráda. Tím se dostal do transportu odsouzenců, který směřoval podél Labe do Míšně. Odtud vězně dopravily dobytčí vagóny do věznice zemského soudu v Lipsku. Blížící se fronta urychlila exekuci. Ministerský úředník Dr. Helmut Kutzner vydal rozkaz k popravě Todeskandidaten z Drážďan. Provedení akce se ujal plukovník Hans von Poncet, popravčí četě z řad Wehrmachtu velel setník Hofmann.

Vojtěch Ježek byl zastřelen na dvoře místních kasáren před polednem v pátek 13. dubna 1945 stejně jako dalších jednatřicet spoluvězňů. 15. dubna Lipsko osvobodili Američané …

Prezident dr. E. Beneš udělil 16. února 1946 „V uznání bojových zásluh, které získal v boji za osvobození Republiky československé z nepřátelského obsazení “ in memoriam profesoru Vojtěchu Ježkovi - Československý válečný kříž 1939. Současně ho jmenoval ředitelem školy s účinností od 28. 10. 1944.


Z kroniky obce Zahrádka

V naší obci byl na letním bytě profesor Vojtěch Ježek ve mlýně u Bártů č.6, byl zde po dobu prázdnin s rodinou. Po skončení prázdnin dojížděl do Plzně, kde vyučoval na Mikulášském náměstí. Člověk dobrý veselý, když se vracel usmívali se na něj 3 synkové. Přišlo udání, že jest ilegálně činným a provedena domovní prohlídka v Plzni, kde měl zařízený byt. V bytě se našly tiskoviny a snad i kniha zápisů válce odporující. Byl žalářován asi 1 ½ roku na Borech a pak převezen do Drážďan, před ukončením války byl popraven v dubnu r. 1945.

I já byl v podezření, v roce 1944 jsem dostal návštěvu kriminální policie, vyslýchali mne, kam jsem dal drát, co mi dal profesor Ježek, bych mohl poslouchat zahraniční rozhlas, když jsem se nemohl na nic přiznat chtěli mi vzít sebou, pak je to rozešlo.

Josef Košan, Zahrádka čp.7
kronikář obce 


Zpráva rodině o rozsudku

Vážená paní Ježková!

Byl jsem Vašemu manželovi prof. Vojtěchu Ježkovi  1. senátem Lidového soudního dvora přidělen jako obhájce ex offo a před hlavním přelíčením, které se konalo 9. t.m. , jsem s Vaším mužem podrobně projednal obžalovací spis.

S ohledem na rozsah a především na dobu, ve které Váš muž vyvíjel svoji činnost, vypadala věc již předem mimořádně vážně.
V průběhu hlavního přelíčení se pak Váš muž nevídaně otevřeným způsobem přiznal k českému vlastenectví a i jinak projevil svůj neoblomný postoj, že toto musel nakonec uznat také senát.

Ke své velké lítosti Vám musím sdělit, že senát Vašeho muže – v souladu s návrhem vrchního říšského zástupce  - odsoudil k smrti. Když jsem se ho po vynesení rozsudku dotázal, zda má ještě nějaké přání, pouze mne požádal, abych Vás o tomto výsledku informoval až po vánočních svátcích a vyřídil Vám co nejsrdečnější pozdravy.

Snad Vám bude útěchou, ujistím-li Vás, že celou svou dlouholetou praxi obhájce u Lidového soudního dvora snad nepamatuji obžalovaného, který by tak hájil svůj čin, jako tomu bylo v případě Vašeho muže.

Podání žádosti o milost mým prostřednictvím nepřichází bohužel vzhledem ke stavu věci v úvahu. Musím Vám rovněž zcela otevřeně říci, že podání žádosti o milost prostřednictvím Vaším pokládám za velice málo nadějné. Pokud byste to přece jen chtěla zkusit, žádost by musela být zaslána ve dvojím vyhotovení vrchnímu říšskému zástupci při Lidovém soudním dvoru, Berlín W 9, Bellevuestr. 15. Přitom  třeba  uvést spisovou značku 13 J 147/ 44. 1 H 150/44.


V úctě Dr. Gerhard Poege, právní zástupce (1944)
Překlad E. Růžek, květen 2006


Lístek z „líbezného“ kraje

Památce kolegy Vojtěcha Ježka

„Líbezný“ kraj je kraj nepomucký, jak jej nazýval kolega profesor VojtěchJežek. To už pracoval v podzemním odboji a záchranu své rodiny hledal v Zahrádce u Čížkova, usadiv se v Bártovi mlýně. Je to krásné, romantické zátiší ve strži Čížkovského potoka, mezi přešínskou hradbou a Štědrým. Přišel sem poprvé r. 1941 a rázem se mu zde zalíbilo.

Kdežto v černé Plzni, v městě válečného průmyslu a hrozivých náletů se věnoval vedle své práce vyučovatelské průpravnému studiu k sepsání filosofické knihy, poslouchal radio a šířil zprávy, plné víry v brzké vítězství spravedlivé věci, zde ve mlýně, v skoro idylickém tuskulu, pracoval nejen duševně, ale především tělesně, pomáhaje sousedům a známým při pracích polních i ve stodole. Tím získával důvěru svých spoluobčanů, ale také besedníků, které připoutával upřímnou otevřeností a jasností myšlenek, vypravuje zajímavým způsobem, je nabádal, vybízel a pokleslé mysli vzpružoval. A jeho zemědělští přátelé se mu odměňovali tím, že mu usnadňovali obživu jeho pětičlenné rodiny, nadlehčovali – kde mohli – jeho svízelné postavení, až vzniklo ovzduší důvěřivého přátelství, které nezráží a svou vinou nezatěžuje. I je nabíledni, proč zde rodina zůstává po celý rok i v zimě a do Plzně – za svým povoláním – dojížděl týdně jen otec sám.

A právě tyto jeho cesty a poslání byly pojítkem mezi námi. Bylo to v době nesnesitelného útlaku, kdy jsem se sem i já – po třetí bytové prohlídce a výslechu u plzeňského gestapa – uchýlil. Usadil jsem se přímo za nepomuckým nádražím, v domku svého bratra. K Ježkovi, už jako kolegovi, s nímž jsem na II. stát. reálce v Plzni 1939 dosloužil před odchodem do výslužby, jsem pocítil zvláštní dech přátelství. Poznal mou literární práci, zajímal se o řadu mých věcí osobních, věděl, že jsem byl (na doporučení p. Vojty Beneše) jmenován 1. čestným členem „Sdružení rumburských vzbouřenců v Plzni“ a že jejich vůdce, zastřelený Stan. Vodička, byl mým žákem. (Jeho velký obraz visel v hovorně našeho ústavu až do německé invase). Dobře a pln přátelského porozumění vystihl Ježek nebezpečí, v němž jsem se tak náhle ocitl.

Právě zde, kolem nepomuckého nádraží, Huti, Vrčeni a dál, kudy vede cesta kolem kaple sv. Vojtěcha k Čečovicům a Zahrádce, jsme se setkávali. Čekával jsem na něho. Přijížděl v sobotu a v pondělí dopoledne zase táhl přes Huť k nádraží. A nejednou jsme spolu i jeli v odděleném kupé. Přinášel nové zprávy, nejen z bojiště, ale také z města Plzně a z našeho ústavu. Zkoumal mé zkušenosti ve vydávání knih, sondoval opatrně ale jistě a přezvídal věci tehdáš velmi choulostivé, dotýkající se mých prohlídek a výslechů. Měl jsem ho rád a věřil mu. Uměl získat naprostou důvěru. Bylo to přátelství na samé mezi lidského života.

Toť se ví, že docházelo i k veselejším rozhovorům. Pamatuji se – bylo to už na sklonku léta – kdy byl nadlouho poté zatčen, jak mne nadšeně zval, abych k nim do Zahrádky zavítal. „Přijďte, žena vám usmaží kosmatice!“ Namítal jsem, že je doba zlá a každá návštěva, že je bez výjimky hořký host. „Není – a pojďte hned, dokud jsou ještě bezinky!“ Teprve potom jsem se zmohl na námitku: „Poslechněte, vaše paní, to musí být mučednice, když má doma čtyři takové neodbytné mužské (Ježek měl tři synáčky) a je na ně sama samotinká.“  A Ježek se rozesmál takovým krásným, takřka dětským úsměvem … Nedostal jsem se tenkrát do Zahrádky. Bezinky sezobali špačci a jeseň vtáhla do zpustlých dálav. Jednoho strašného, listopadového dne r. 1943, kdy se u nás už večer ploužil po krajině, sinalý, zádumčivý a zlý, byl Ježek v Plzni gestapem zatčen a do svého „líbezného“ kraje už se nikdy nevrátil!

Čestná mu budiž paměť.

F. A. Vondruška
Dvorec u Nepomuka 22. srpen 1945


Felix Adam Vondruška byl básník, prozaik, středoškolský profesor, chemik a fyzik, redaktor Českého deníku. Narodil se 19.5.1879 Hluboká nad Vltavou a zemřel 30.11.1955 ve Dvorci u Nepomuku. Byl nejdéle působícím profesorem II. plzeňské reálky na Mikulášském náměstí a to v letech 1909-1939. Patřil mezi vrcholné osobnosti plzeňského kulturního života a jeho spisovatelská a přednášková činnost byla pestrá a bohatá. Jeho bratr, ke kterému se v důchodu do Dvorce přestěhoval, byl dlouholetý vrčeňský farář Karel Vondruška. 


Báseň

Báseň "Matka z Lidic" napsal Vojtěch Ježek 24. 9. 1944 před transportem z Plzně do drážďanské věznice, kde čekal na soud. Báseň věnoval spoluvězni Janu Mayerovi.

MATKA Z LIDIC

Já , stín očí  za mříží,
matka z Lidic
já, přibitá na kříži,
ptám se Tě – Pane.

Viděl jsi,
když dítě z náruče mi brali?
Slyšel jsi,
ten výstřel, a to, jak se tělo svalí?

Byl to náš táta.
V ústech měl krev
a trochu bláta.
Pověz mi, prosím Tě, Pane,
bude mít oči, až z mrtvých vstane,
nebo jen stíny vyplakané
jako já, jako já?

Ty mlčíš.
Vládneš jenom nad hvězdami,
nebo také mezi námi?
Žaluji, žaluji, Pane,
ne na Tebe – na ně.


Deklarace o mrtvých pro živé 

Jiří Ruml  (Lidové noviny 21. 12. 1996)      

O smrti našeho třídního profesora jsme se dozvěděli až po osvobození při prvním výročí válečné maturity na plzeňském gymnáziu. Později jsem o něm psal několikrát, ale teprve nyní pár dní před uzavřením česko-německé deklarace přicházíme s jeho nejbližšími na místo, kde se to stalo. Co všechno se tím uzavírá po tolika letech? Má vůbec ještě význam vzpomínat? „Celý život se snažím dopátrat, jaký byl můj otec,“ říká syn Tomáš a já si  mohu konečně odpovědět na předchozí otázku: „Odpouštět lze, zapomenout nikdy.“ Mrazivý prosincový závan větru proniká až na kost. Spolu s plzeňskými přáteli, kteří tu mají též své mrtvé, stojíme u kasárenské zdi drsné tak, jakoby z ní dosud zcela nevymizely stopy po smrtících výstřelech popravčí čety. Vojtěch Ježek byl k trestu smrti odsouzen ve svých třiatřiceti letech.

Hovory s TGM          

Snad každý náš kantor měl nějakou přezdívku podle svého předmětu nebo chování – jen o našem třídním, Ježkovi, se nikdy mezi námi nemluvilo jinak než jako o Vojtovi. Asi proto, že po vzoru Žákových študáků jsme ho považovali za poněkud staršího kamaráda, který nezkazil žádnou legraci. Ale při svých hodinách byl nesmírně náročný. Německou okupaci přivítal slovy „nemyslete si, bando, že teď budete dřít jenom tu samospasitelnou a na mou češtinu a fráninu se vybodnete, já vám proženu perka.“ A když pak kolem školy na Mikulášském náměstí pochodovali němečtí vojáci s vyzývavým řevem, že jdou „gegen England“, Vojtovi za jeho brejličkami blýskly modré oči a tiše říkal: „Zavřete, prosím, okna, abychom je svým vyučováním náhodou nerušili.“  A my se mohli přetrhnout, kdo z nás ta okna dřív zavře. On si nás získal především tím, že před prvním okupačním 28. říjnem nás spiklenecky požádal, abychom přišli do školy ve svátečním, a pak nám celou hodinu češtiny předčítal Čapkovy Hovory s TGM. O čtyři roky později jsme Vojtu ztratili bez rozloučení.

Zatčení          

Znal jsem trochu jeho rodinu, ženu Růženu a tři synky. Když pro něj gestapáci přišli, bylo nejstaršímu Ivanovi sedm, Tomáš byl tříletý a nejmenší Martin půlroční. Našeho profesora dali do zajišťovací vazby věznice německého soudu v Dominikánské ulici nedaleko plzeňského náměstí Republiky a jeho spoluvězeň o něm hned po osvobození vydal svědectví: „Ježek byl muž čistého, pevného, neoblomného charakteru, a proto měl na dveřích cely označení jako nebezpečný.“ Vzpomíná také na povzbudivé básně, které Ježek zpaměti citoval, a dokonce i sám skládal jako odezvu na lidickou tragedii. „ Byl to náš táta / v ústech měl krev / a trochu bláta / Pověz mi, prosím Tě, Pane / bude mít oči / až z mrtvých vstane / nebo jen stíny vyplakané / jako já, jako já?“ Zatčených bylo tehdy mnoho, porážky na frontách dráždily nacisty k nepříčetnosti a plzeňská soudní věznice sotva stačila pojmout tolik „nepřátel Říše“. Tak se Vojtěch Ježek spolu s dalšími „velezrádci“ ocitl v Drážďanech. Jeho rodina se přestěhovala do Zahrádky u Nepomuku, kam směřovala také od té doby veškerá úřední pošta. I ta truchlivá.

Rozsudek       

V Drážďanech čekalo na soud hodně Plzeňáků a brzy se sblížili, pokud to šlo. Vojta se nejvíc přátelil s doktorem práv Josefem Burgetem a lékařem Janem Burešem. Byl z nich nejmladší a všichni očekávali ortel nejvyšší. V rozmezí několika málo prosincových dnů roku 1944 byli odsouzeni k trestu smrti sekyrou: Vojtěch Ježek „ pro přípravu k velezradě“. Rozsudek vynesl 8. prosince soudní rada Reimers, který se po válce stal zemským soudním radou v západoněmeckém městečku Hechingen. Když jsem mu v roce 1959 volal, potvrdil, že se tak jmenuje a jakou funkci zastává, ale na otázku, co dělal předtím, praštil telefonem. Oznámení o rozsudku zaslal s pravou německou akurátností do Zahrádky u Nepomuku přidělený obhájce JUDr. Bernard Poege. Sděluje rodině trest smrti, který „odsouzený přijal se vzácnou otevřeností jako český národovec“ a oceňuje též „celkově sebevědomý postoj V. J., což musel nakonec uznat i soudní senát, který (nicméně) vyhověl návrhu vrchního říšského návladního“. Může Vám být útěchou“, píše obhájce „že jsem se ve své mnohaleté praxi sotva setkal s obžalovaným, který stojí za svým činem tak odhodlaně jako Váš muž“.

Transport

Dopis odeslal Poege až 28. prosince na přání svého mandanta, aby se to rodina nedozvěděla právě o Vánocích. V únoru 1945 spojenecké bombardéry srovnaly skoro celé Drážďany se zemí. Zasažena byla též věznice, všechny kartotéky a spisy shořely a mnohým vězňům se podařilo zmizet, jako třeba loutkáři Skupovi. Patnáct uprchlíků bylo zastřeleno na útěku. Vojtěch Ježek mezi nimi naštěstí nebyl, ale ani nestačil prchnout, poněvadž se do hořících trosek obětavě vrátil pro svého přítele. Tak se spolu s ostatními dostal do transportu, který se podél Labe vydal pod ozbrojeným dohledem na pochod smrti. Došli jen do Míšně, a to ne všichni. Mrtvých přibývalo každým dnem. Zbylí pak trávili několik nocí pod širým nebem ve stínu starobylého hradu Albrechta Sličného. Odtud je v dobytčích vagonech odvezli ve velmi zbědovaném tělesném i duševním stavu  do Lipska. Celá tahle středoněmecká průmyslová oblast bylo už pod palbou americké armády. Tam je umístili do věznice zemského soudu ve 4. patře zadního traktu budovy s betonovou podlahou. Bez jídla, bez pití. Jedinou nadějí byly detonace rychle se blížící fronty.

Poprava

Lipské gestapo už začalo pálit svá akta, nacističtí pohlaváři prchali na západ a někteří, jako vrchní starosta Freyberg s celou rodinou, spáchali sebevraždu. Ne však ministerský úředník bezpečnosti Helmuth Kutzner, který sám vybral podle čísel, nikoli podle jmen, ze sedmašedesáti drážďanských vězňů polovinu a 10. dubna přikázal vrchnímu návladnímu JUDr. Eichlerovi, aby nechal popravit ty z nich, kteří byli již dříve odsouzeni na smrt. Ten pověřil provedením exekuce Dr. Ehrenberga a „čestný úkol“ dostal na starost nositel rytířského kříže plukovník Hans von Poncet. Velení popravčí čety převzal kapitán Hofmann. Odsouzení byli vyzváni, aby se sami přihlásili, že patří mezi TK (Todes - kandidaten), jinak zastřelí všechny. Přihlásili se, mezi nimi i Vojtěch. V pátek 13. dubna, dvě hodiny před polednem, je odvezli na střelnici místních kasáren a vždy po čtyřech je stavěli ke zdi. Salva zazněla celkem osmkrát. Je pravděpodobné, že Vojtěch Ježek ve čtveřici  s Josefem Burgetem a Janem Burešem. Posledním do počtu mohl být František Tvrdec, rovněž z Plzně, nebo teprve dvacetiletý Jaroslav Štangl. Krutou ironií osudu zde zemřel i jmenovec velitele popravčí čety, Václav Hofmann z Lomce u Klatov. Kromě našich též dva Francouzi, dva Rakušané a tři Němci.

Usmíření

Jména zabitých čteme z pamětní desky na kasárenské zdi a pak ještě z pomníku na Východním hřbitově, kde jsou společně pochováni. Avšak bezprostředně po smrti je zahrabali na různých místech hřbitova, aby Američané, kteří 15. dubna vstoupili do Lipska, nenašli žádný společný hrob. Příliš žalostné zastavení v těch místech. Ale všimněte si, že všechny původce masakru uvádím jmenovitě, abych předešel obvyklému ortelu kolektivní viny. Stejně by mohl někdo popsat smrt kteréhokoli českého Němce při divokém vyhánění od května 1945. A ani pozdější nucené vysídlení schválené vítěznými velmocemi se ne vždy vyznačovalo patřičnou lidskostí. Jen mít odvahu si to přiznat. Na počtech ani míře utrpení tolik nezáleží, každá smrt je tragická. Potom už záleží jen na tom, co přežívá po těch mrtvých. Na Vojtěcha Ježka vděčně vzpomínají desítky studentů a tři synové. Nejmladší Martin, je strojním inženýrem Motorletu, nejstarší, Ivan, hutním inženýrem v Poldovce prostřední Tomáš, je předsedou naší Bursovní komory. Své křestní jméno dostal po prvním prezidentovi, protože se narodil v den prvního výročí nacistické okupace.

Tak v sobě uzavírám osud našeho třídního profesora, a s tím i vlastní malou deklaraci usmíření. Ale napsat jsem to musel.

Jiří Ruml, student Vojtěcha Ježka
Lidové noviny 21. 12. 1996


autor článku: Dušan Skala
zdroj: www.mikulasske.cz