JAK JSEM PROŽIL VÁLKU 1| Obec Čížkov
Facebook

 


JAK JSEM PROŽIL VÁLKU 1

Ke 100. výročí První světové války Vám přinášíme první ze série článků z deníku Karla Rodiny: Jak jsem prožil světovou válku. Připravili Ing. Antonín Bárta a Ing. Libuše Oplová.



Už je to rok, co nás navždy opustil pan Ing. Antonín Bárta. Zahrádecký rodák, s jehož historickými příspěvky jste se mohli na našich stránkách setkávat v minulosti. Pan Bárta odešel náhle a bohužel již nestihl dokončit sérii článků, které připravoval k 100. výročí První světové války. Jednalo se o stručnější zpracování velice zajímavé a rozsáhlé publikace „Jak jsem prožil světovou válku“, kterou sepsal někdejší čížkovský učitel Karel Rodina. Jsem nesmírně vděčný paní Ing. Libuši Oplové, dceři Antonína Bárty, která se textu ujala a otcovu práci pečlivě dokončila. Dovolte tedy, abychom Vás prostřednictvím sedmi dílů zavedli na strastiplnou cestu první světovou válkou, kterou si před sto lety prošel učitel Karel Rodina.

Dušan Skala



Úvodní slovo Ing. Antonína Bárty

Na konci roku 2018 připomeneme si sté výročí ukončení I. Světové války. Sto let je dlouhá doba a tak se na mnohá utrpení, která válka přinesla, zapomnělo, řada jizev na duši se zahojila, přímí účastníci války už nejsou. Na tuto těžkou dobu však nelze zapomenout, připomínají nám ji pomníky padlých. Někteří starší lidé rádi vzpomínají na poutavá vyprávění Jana Chodory ze Zahrádky, který ochotně sděloval své zážitky z let, které prožil v Rusku. Byli i jiní vypravěči. Jejich vzpomínky ale nikdo písemně nezachytil, takže tato vyprávění zanikla spolu s odchodem přímých účastníků války z tohoto světa. Naštěstí byli i tací, kteří své prožitky z války zachytili písemně. Takovým byl čížkovský učitel Karel Rodina, který ve svých memoárech popsal šest let strávených ve válce, v zajetí a v legiích na Sibiři. Období První světové války je popsáno v mnoha knihách historiků i jiných pisatelů. V naší vzpomínce se pokusíme popsat těžký život prostého vojáka v průběhu války. Při tom se přidržíme textu Karla Rodiny, který je nejrozsáhlejší a popisuje dobu od mobilizace až po návrat z války domů. V několika pokračováních přiblížíme ty nejdůležitější úseky jeho šestileté anabáze.
 



1. ČÁST

Než jsem šel do pole                                                                                   26. 7. 1914 – 25. 9. 1914

Před válkou v roce 1914 jsem byl učitelem v Čížkově. Byl jsem ještě svoboden, měl jsem ve škole pokojík a své věci v něm, ale skoro každý den jsem chodíval na noc domů do Dožic.

Na den Petra a Pavla 29. června jsme seděli v hospodě u Havránků v Čížkově, když přišly noviny se zprávou o zavraždění následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este i s jeho chotí v Sarajevě. Starý Rach (Koutský) to přečetl, sundal brejle a povídal: „Z tohodle nebude nic dobrýho, pamatujte si to!“ My ostatní jsme tomu nepřikládali veliké váhy. Mínili jsme, že se ta záležitost diplomaticky vyřídí a urovná. Neměli jsme ovšem potuchy, že se ve Vídni i v Německu chystá válka již dávno, a že tato příležitost bude k ní vítanou záminkou!

V půli července nastaly prázdniny. Politický obzor byl pořád dusný. Jakési těžké napětí viselo ve vzduchu, ale na válku se přece všeobecně nesoudilo. Někdy po 20. červenci jsem byl na poště v Dožicích a hovořil s nebožtíkem poštmistrem Koubou, který se ukázal druhým dobrým prorokem. Povídal, že ho nejvíc mýlí, jak najednou dělostřelci umlkli na své střelnici u Horažďovic (střelba byla dobře slyšet až k nám) a jeli prý i s děly přes Nepomuk zpátky do Plzně. Viděl to poštovní kočí na nádraží. Obvyklé třínedělní dovolené starších vojáků na žně byly prý odřeknuty. Ty všecky věci jsem však považoval jen za nějakou pohotovost pro dobu, než se napětí mezi Rakouskem a Srbskem vyřeší.

V neděli 26. července jdu jako obyčejně do Čížkova do kostela a již zdaleka vidím u kostelních vrátek žlutý plakát na pilíři. Blesklo mi hned hlavou, že to bude mobilisace, ale myslil jsem bezpečně, že se to týká dvou, tří ročníků zálohy. Před vyhláškou hlouček lidí. Všichni se tváří velmi ustaraně. Chvátám a čtu:…veškeré neaktivní vojenské osoby do 39 let věku…To je tedy jiná! Šlo mi tehdy na 30. rok a byl jsem náhradním záložníkem 11. pěšího pluku. Půjdu tedy také.

 

Z kostela jsem šel domů do Dožic, tam ještě vyhlášky nebyly. Doma mě to ani nechtěli věřit. Odpoledne jsme ještě hráli v kuželky a teprve v 5 hodin se vylepovala mobilisace i v Dožicích. 27. července odpoledne již šli dožičtí záložníci na dráhu do Nepomuka. Já byl ještě doma. Nikdo se o mne nestaral, poněvadž jsem byl přihlášen pobytem v Čížkově. Starostové obce měli již od dřívějška přesné instrukce a byli osobně zodpovědni za neodkladné vypravení všech záložníků z obvodu obce pro případ mobilisace. Chtěl jsem jíti ještě do Čížkova trochu spořádat své věci, ale můj otec, který byl tehdy náměstkem starosty a věděl o těch nových předpisech, mne přemluvil, abych se tam raději neukazoval a s odjezdem počkal až do rána. Není prý dobře chvátat. Měl zkušenost s mobilisací bosenskou. Kdo prý se opozdil a nezastihl již transport, zůstal tehdy u kádru a za nimi už jej neposílali.

Rozloučil jsem se tedy doma až 29. července ráno, že půjdu na nádraží do Kasejovic a pojedu raději po lokálkách do Písku, aby mi to déle trvalo. Otec se mnou šel až do Kasejovic. Za vsí jsem se ještě ohlédl na náš kostelík na Kamejku a pomyslil jsem si, zdali jej ještě někdy uvidím. A tu mně projela hlavou náhlá předtucha, že jej zase uvidím, ale brzy že to nebude, ačkoli bylo tehdy všeobecné přesvědčení, že to nebude dlouho trvat.


Voják Karel Rodina

  V Písku

V Písku jsem odevzdal knížku v nových kasárnách, neřekli nic, že už jdu pozdě a já se hned vrátil s kamarády do města. V kasárnách asi dva dny neustále četli jména na dvoře a tu každý, když na něho konečně došlo, se dozvěděl, kam už je konečně určen. Pro nás už byly jen tyto možnosti:

  • Feldcompanie 1-16
  • Marschcompanie 1-4
  • Arbeiterabteilung 1-4
  • Ersatzcompanie 1-4

Já jsem byl čten k 3. Ersatzcompanie a zůstal jsem v nových kasárnách. Teprve 1. srpna jsme šli do špitálských kasáren pro šaty. Tam byla na dvoře dojemná podívaná. Na jedné straně u brány brousili na velikém brusu bodáky a v protější místnosti vybavovali sanitní oddíly. To tedy je první obrázek válečné hrůzy. Arbaiter- a my Erzats- jsme dostali modré mundury, Feld- a Marsch- šedé polní. Prozatím se mi to zdá dobré znamení.

Na neděli 2. srpna nás vzbudili ve 2 hodiny a šli jsme do skladiště ve starých kasárnách nakládat mouku a konzervy na valníky. Polní pluk byl již zformován k odjezdu a tábořil na cvičišti. Ještě dopoledne odjeli. Pak se chodilo na cvičiště k Purkraticům. Teď, když nás tak mnoho ubylo, zavedlo se trochu disciplíny. Dokud neodjel pluk, nedbalo se o nic a byl úžasný nepořádek. Po ulicích se chodilo v kalhotách dole sepjatých, blůzy nezapjaté, dýmky v ústech. Nikomu se nesalutovalo, ani důstojníkům. Proti válce se mluvilo velmi ostře, ať poslouchá, kdo poslouchá, i před aktivními důstojníky. Ti chodili, jakoby neslyšeli, a kde mohli, mužstvu se raději vyhýbali.

Z Prahy do Srbska

V neděli 9. srpna jsme dostávali nové boty. Pojedeme prý do Prahy. Skutečně se jelo hned 10. srpna. Vypravovali jsme se docela po rakousku: Abychom mohli v 10 hodin vyjít z kasárenského dvora, byl nutný budíček ve 3 hodiny. Cesta vlakem přes Příbram a Zdice ve velikém vedru a v přeplněných dobytčích vozech se protáhla až do soumraku. Večer nás ubytovali v Albrechtských kasárnách na Smíchově.

12. srpna se šlo pěšky do Buštěhradu na polní střelby. Tam jsme došli na noc, spali jsme v zámeckých chodbách. Druhého dne bylo střelecké cvičení, ale velmi chvatné. Postupovali jsme po strništích a stříleli, kam kdo chtěl. Odněkud vyběhl zajíc a střílelo se do něho, až byl na kaši. Pak jsme šli zase v horku domů s nákladem 120 ostrých patron. Na cvičení se chodilo každodenně. Třikrát jsme byli na střelnici v Kobylisích.

22. srpna jsme byli vybráni k maršbatalionu a dostali jsme nové šedivé šaty. První pochodový batalion odjel z Písku brzo po pluku a přišly zprávy, že jede doplnit pluk do Srbska. Naši prý na ústupu ztratili polovinu mužstva a mnoho důstojníků. Nyní jsme bezpečně věděli, že půjdeme tam také.

16. září, kdy začínal školní rok, mne udělali frajtrem. V neděli 20. září jsem dostal v poledne službu. Mrzelo mne, že musím být doma. V noci přišel telegram, že odjedeme a já chodil svolávat důstojníky po bytech. Ráno jsme se vypravili a už v 11 hodin jsme šli na nádraží, kde nás nacpali po 40 do vozů. Na přísahu se vůbec zapomnělo. Jeli jsme přes Benešov, Tábor, Veselí. Za soumraku jsme minuli české hranice. Kdy a kolik se nás vrátí zas na rodnou půdu?

Za Cmuntem jsem usnul a procitl až ráno před Vídní. Ve Vídni jsme stáli asi hodinu na nádraží. Dámy od Červeného kříže nám podávaly čaj a cigarety.  Jeli jsme pak půvabnou krajinou přes Vídeňské Nové Město a Baden k Alpám. V Glognici, ještě na dolnorakouské půdě, dával místní pivovar do každého vozu sud piva. V našem voze byli přičinlivci, kteří ještě jeden ukradli a schovali do kouta. Ten se vypil až druhého dne ve Štýrsku a nádoba spuštěna za jízdy s železničního náspu.

 
Rakousko-uherští vojáci nastupují do vagonů při odjezdu na frontu

Jedeme přes Celji do Steinbrucku. Zde čekáme s napětím, zda uhneme ze stanice vlevo či vpravo. Určitě totiž nikdo nevěděl, kam jedeme. Již v Praze se říkalo, že máme jeti do Tyrolska k italským hranicím. Zde by byla ještě poslední možnost uhnouti k západu, rozdělují se tu trati. Vlak však uhýbá na levou - Srbsko máme jisté.

Dopoledne 24. září jsme vystoupili z vlaku ve Slovanské Rači blízko stoku Driny se Sávou. Tedy žádný odpočinek nebude, opodál je fronta, jdeme rovnou do toho. Slyšet bylo již kanonádu. Nasedli jsme do nákladních parníčků a jedeme za stísněné nálady dolů po Sávě. Vystoupili jsme na bosenském břehu. Stavíme stany kus dál od řeky na rozdupaném strništi. Dlouho do noci nasloucháme příšerné hudbě děl a pušek.

Ráno 25. září jsme opékali a jedli kukuřici, víc ze zvědavosti nežli z hladu. Pro kuchyni naší setniny bylo polapeno prase, bude prý k večeři. Dostali jsme však z něho pouze čistou neslanou polévku. Náš trén prý zapomněl sůl v Praze. Maso se ztratilo. Po táboře se ukazovaly ohníčky. Mnohým se zalíbilo cikánění, chytali podsvinčata, slepice i kuřata. Po poledni jsme opustili tento tábor a po nově udělaném dřevěném mostě přešli jsme přes Drinu na srbské území. S sebou jsme nesli bedny s patronami.

 

Pro www.obec-cizkov.cz připravili
Ing. Antonín Bárta, Ing. Libuše Oplová