ANNA A NEZNÁMÝ VOJÁK| Obec Čížkov
Facebook

 


ANNA A NEZNÁMÝ VOJÁK

Přinášíme Vám dávný příběh nenaplněné lásky z Čížkova roku 1916. Po sto letech jej objevil Jiří Šplíchal st.


Noční obloha nad chalupou a brdskými lesy pomalu tmavla. Přihodil jsem do nevelkého ohně další menší polínko a poslední kousek červotočem zcela zničeného stolku. Bylo mi líto, že se nedal zachránit. Staré krásné věci mám rád a tenhle zapomenutý kousek domácí výbavy mi navíc před několika dny připravil nečekané překvapení. Z pod odchlíplého kousku dýhy jeho dvířek vypadl přeložený list papíru a zažloutlá fotografie. Poslední, co zbylo z dávného dopisu skrytě uchovávaného po dlouhou řadu let jako tajnou a drahou relikvii.

První řádka psaná inkoustovou tužkou byla příliš vybledlá, tu jsem nedokázal rozluštit ani lupou. Ale další slova byla již dobře čitelná: „ …přijdu si o Vás říci, když přežiju. Zatím mě žádná kulka netrefila… “ A následovalo šest slok prostého veršování, plného emocí. Před mýma očima se začal odvíjet příběh, starý téměř jedno století…
 

 

I.

Ach, co jest to mne přesmutnému,
že já musím jít na vojnu,
opustit rodiče s voje, co mne nastrojili,těžko vychovali.

II.

Mý rodiče roztomilý,
co vy jste se nastarali,
teď se mám já starat a vás ošetřovat, ale na vojnu mě vzali.

III.

Snad je ještě Bůh nad námi,
snad je ještě spravedlivý k nám,
tam z tý Plzně, tam nás vzali
a do Uher odvezli, nám život zkazili.

IV.

Má Andulko roztomilá,
jak mě sluší barva šedá,
jak mně sluší to řemení,
naplít na mě, krásná Any,
moje potěšení.

V.

Až já budu poraněný,
se šrapnelem proražený,
přijď se na mě podívati
a mé rány obvázati, moje potěšení

VI.

Až ty přijdeš k mému hrobu,
pomodli se k Pánu Bohu,
pomodli se ještě jednou,
zdali jsi mně byla věrnou,
s Bohem, na shledanou!

 
    Popisek na fotografii: Upomínka na den 20. srpna 1916 Szekesfehérvár
 
 

Bože můj, pomyslel jsem si. Mám v rukou román nenaplněné lásky s neznámým koncem. Kolik bylo podobných osudů! Přežil onen neznámý? Či spíše ho potkal stejný konec jako miliony jiných? Poslední stopou byl popisek fotografie „Upomínka na den 20. srpna 1916 Szekesfehérvár“. Uvědomil jsem si, že „krásná Any“ z básně byla Anna Honzová, později provdaná Kubešová, teta z manželčiny strany. A soukolí celého příběhu do sebe zapadlo.

Anna byla dámskou krejčovou, svému řemeslu se vyučila ještě před „velkou válkou“ v módním salónu v Praze. Za první republiky pak byla svým umem vyhlášená v rodném Čížkově a okolí. Zámožnější ženy ji svěřovaly vytvoření nového kousku krásné garderoby pro slavnostní příležitost, prosté vesničanky žádaly o přešití a úpravy staršího šatstva, jak si to vynutily nelehké poměry začátku 20. století.

Svou pílí a šikovností si Anna dokázala získat určité jmění a proto si mohla koupit jednu z místních chalup s malým hospodářstvím. Na výminku zde dožíval starý veterán s nejednou jizvou, pamětník krvavého prusko-rakouského konfliktu, ve kterém částečně přišel o rozum. A jen o několik kroků odtud za zdí, ve velké obytné sednici sloužící zároveň jako krejčovská dílna, se Anně při klapotu šicího stroje stále vracela bolestná vzpomínka. Vlastně také jizva z války, nikoli na těle, ale o to hlubší.

Až do svých 40 let zůstala svobodná, až pak si vzala rolníka Antonína Kubeše. Z rodinného vyprávění vím, že šlo údajně o sňatek domluvený, který prospěl nejvíc rodinnému hospodářství. Milosrdný čas však rány zahojil a Anna se nakonec se svou ztrátou smířila. Ale dopis, který po desetiletí ukrývala, byl důkazem, že vzpomínek se nemínila vzdát.

Podle rodinných pramenů napsal Jiří Šplíchal st.
Upravil a doplnil Jiří Šplíchal ml.


 

Anna Kubešová (roz. Honzová)
se narodila v roce 1895 v Čížkově čp. 67

 

Anna se sestrou Terezií
a rodiče Vojtěch a Barbora Honzovi

Anna a Karel Kubešovi
Čížkov čp. 34