ZEMŘELA ZDEŇKA ŠELMÁTOVÁ

Zdeňka Šelmátová se narodila se 11. listopadu 1923 jako první dcera Emílie a Františka Šolarových v chaloupce čp. 30 v Zahrádce. O tři roky později přišla na svět i její sestra Marie a v roce 1931 pak i nejmladší Miluška. Tatínek byl tesařem, ale v té době bylo samozřejmostí, že ke každé chalupě patřilo i menší hospodářství, takže děti již od malička věděly, co je to práce na poli nebo co obnáší péče o domácí zvířata. Živobytí krátce po vzniku samostatného československého státu bylo sice skromné, ale plné nadějí. Dětství bývá tím nejkrásnějším obdobím a nejinak tomu bylo i v Zahrádce, kde v té době žilo mnoho rodin s dětmi. Život bez elektřiny a výdobytků dnešní společnosti byl v mnohém pospolitější a osobnější než je tomu dnes.

Teta tak ráda vzpomínala, jak s ostatními dětmi chodívali na drahách pást husy. Jak si dělali ohníčky, budovali přístřešky, hráli si a zpívali zde celé dny. Ráda vyprávěla, jak v létě dováděli v tůni pod starým mostem nebo kolik dobrodružství zažili v zimě, když v závějích chodili do Čížkova do školy a na zpáteční cestě se klouzali po taškách. Nebo jak se bála jít domů, protože na pouti projezdila všechny peníze na kolotoči. Těch krásných a bezstarostných zážitků bylo mnoho.

Dětství však netrvá věčně. Přestože původně se chtěla jít učit na švadlenu, nechala se zlákat a hned, jak ve 14 letech vychodila školu, nastoupila do služby k sedlákům. Nejprve krátce sloužila v Čížkově, poté přes dva roky na hospodářství v Nezbavěticích a během války byla 4 roky ve službě u Jirků v Zahrádce. Těch několik let služby bylo velkou školou života, neboť, jak sama říkala, hodně se nadřela a často musela zastat i tvrdou mužskou práci. Každý, kdo tetu znal, ví, že byla velice houževnatá a pracovitá.

Život během druhé světové války nebyl jednoduchý, zvláště pak pro dospívající mládež, která se chtěla bavit, ale veškerá zábava byla zakázána. Blížící se konec války s sebou přinesl naději vytoužené svobody, ale také lásku. Svého budoucího manžela Václava Šelmáta sice potkávala v Zahrádce, ale poprvé se více sblížili až jednoho léta u rybníka Ouličky v Železném Újezdě. Náhoda tomu chtěla, že Václav měl roztrženou košili a Zdeňka se nabídla, že mu ji zašije. Zpět do Zahrádky šli již společně. Nakonec z toho byla láska na celý život. Své ano si řekli 15. září 1945.

Zdeňka a Václav Šelmátovi začali budovat vlastní rodinu ve společné domácnosti za pomoci Zdenčiných rodičů v rodné chaloupce č. 30, kde se dodnes říká u Šolarů. Ty nejkrásnější šťastné chvíle jim do života přineslo narození dvou synů. V roce 1947 přišel na svět prvorozený Václav a v roce 1949 se narodil Zdeněk. Život v novém poválečném uspořádání nebyl bezstarostný, tatínek Václav pracoval jako zedník, a tak byl během týdne na stavbách a Zdeňka musela obstarat výchovu synů, chod domácnosti i své zaměstnání. Nedlouho poté, co byla v Zahrádce postavena prodejna potravin, začala pracovat jako prodavačka a strávila zde celých 11 let. V roce 1969 začala prodávat v Sedlišti, kde byla až do odchodu do důchodu, tedy do svých 55 let. Na své zaměstnání vzpomínala teta také velice ráda, neboť její veselá a vřelá povaha byla základním předpokladem při práci a komunikaci s ostatními lidmi. Ani v důchodu, ve kterém strávila neuvěřitelných 40 let, nezahálela. Nejprve roznášela poštu po Zahrádce a Přešíně, později chodila pracovat do lesa či pomáhat do JZD.

Život však nebyl jen o práci, ale především o rodině. Společně s manželem vychovali oba syny s velkou péčí a láskou. Václav si se svou ženou Janou založil rodinu v Nezvěsticích. Zdeněk se svou manželkou Annou zůstali s rodiči v Zahrádce. Radostí života tetě pak byli 4 vnoučata Radka, Vendula, Zdeněk a Markéta. Čas ubíhal a Zdeňka se těšila i z další generace svých potomků, stala se osminásobnou prababičkou. Já věřím, že pravnoučata Zuzana, Tomáš, Vašík, Andulka, Klárka, Kačenka, Ondřej a Matyáš na ni nikdy nezapomenou.

Vedle rodiny přinášela tetě radost zahrádka, její kytičky… jak sama říkávala. Nesmírně ráda chodila do lesa, ať už na houby či na maliny, zkrátka v lese se cítila dobře. Ve výčtu věcí, ze kterých se těšila, nesmí chybět ani divadlo. Jezdila na divadelní představení do města, anebo sama hrála v místním ochotnickém spolku. Často vyprávěla o tom, kolik legrace zažili během zkoušek, a mnozí pamětníci by jistě potvrdili, že její výstupy se svým divadelním partnerem Slavomírem Fialou byly nezapomenutelné. Stejně tak měla blízko i k místním hasičům, neboť její tatínek, manžel i syn vedli po dlouhá leta zahrádecký hasičský sbor. Pospolitost zdejších lidí, společná práce a sousedská setkávání byly mnohdy tím, co jí hřálo u srdce.

Bohužel, život nepřináší jen radost a šťastné chvíle, teta musela překonat i mnoho bolesti a těžkých časů. V roce 1989 zemřel její milovaný manžel, a o 11 let později pochovala i svého syna Václava, což je tím nejhorším pro každou matku. Na sklonku života, v roce 2016 se musela smířit i s odchodem své snachy Anny.

Přestože se v posledních letech se potýkala se zdravotními problémy, které takto vysoký věk sebou přináší. Nikdy to nevzdávala, vždy dokázala nepřízni osudu vzdorovat svou obdivuhodnou houževnatostí a sebekázní. Velkou životní sílu a radost jí dodávala milující rodina, která byla vždy nablízku. Zejména pak musím zmínit syna Zdeňka, který se o svou maminku staral s obětavostí a láskou až do jejích posledních chvil.

Jeden jedinečný životní příběh se uzavřel. Zdeňka Šelmátová byla nejstarší občankou obce Čížkov, byla stoletou pamětí rodné Zahrádky. Zesnula tiše ve středu 12. února ve věku 96 let, odešla připravená a smířená.

Jak jsem ji znal, určitě by nechtěla, abychom byli smutní, ale právě naopak. Měli bychom mít radost z toho, že její život byl bohatý až po okraj naplněný, láskyplný a nepromarněný.

Máme spoustu hezkých vzpomínek, které nám zůstanou. Nosme je ve svých srdcích.

Milá teto,

loučím se s Vámi za všechny pozůstalé a známé, za všechny spoluobčany obce Zahrádka. Děkuji Vám za vše, co jste pro svou rodinu, své nejbližší a známé udělala, a slibuji Vám, že na Vás nikdy nezapomeneme.

Úryvek ze smutečního proslovu
sepsal a pronesl Dušan Skala
v plzeňském krematoriu dne 20. února 2020