JAK JSEM PROŽIL VÁLKU 5
Přinášíme Vám pátý díl z deníku Karla Rodiny: Jak jsem prožil světovou válku. Připravili Ing. Antonín Bárta a Ing. Libuše Oplová.
5. ČÁST
Ze zajetí na svobodu 28. 6. 1916 – 12. 5. 1918
|
V Čimkentě Ač se nám nyní poměrně dobře vedlo, přece nám přišlo vhod, když nám před večerem 28. června hlásili, že ještě večer odjedeme přes Taškent do Čimkentu. Prožil jsem již v tomto táboře 7 měsíců a v Samarkandě vůbec již 11 měsíců, proto jsem toužil zase jinam. Ještě před večerem jsme vyjeli ze samarkandského nádraží a se zájmem jsem prohlížel nejbližší okolí, poněvadž před 11 měsíci jsme tudy projeli v noci. Svérázný nádherný pohled na toto opravdu orientální město poznenáhlu míjel naše zraky, při záři zapadajícího slunce působil nezapomenutelným dojmem. S pohnutím jsme se navždy loučili s tímto městem, ač jsme v něm více zlého než dobrého zakusili. |
Starobylý Samarkand |
Před polednem 30. června se nám ukázal čimkentský tábor. Od pohledu nenadchl. Na holé stepi rozestaveno 18 baráků obvyklého typu ve 3 řadách jako škatulky, na výslunném svahu. Nikde stromečku, nikde stínečku. Zpočátku se nám nelíbila přísnější kázeň, ale brzo jsme si zvykli. Naproti tomu byl zde větší pořádek. Strava byla rozhodně mnohem lepší nežli v Samarkandě. Byly větší porce dobrého hovězího masa, z něhož byla i vydatná polévka. Vaříval se i dobrý boršč, do něhož bylo zavářeno mnoho zeleniny. Podnebí je tam mnohem příjemnější a zdravější než bylo v Samarkandě. Od hor vane svěží vzduch, občas se i v této letní době obloha zatáhne a několik kapek spadne, čímž se vzduch krásně osvěží.
Od několika českých důstojníků, kteří s námi byli v protirakouské věci zajedno, byli jsme stále zásobováni četbou, jak novinami, tak knihami. Počátkem září byly vypraveny 2 transporty a v táboře nás značně ubylo. Nevedlo se nám špatně, ale pořád jsme se těšili, že nás organizované Čechy někam odvezou, kde bychom byli naší české věci trochu k užitku.
Pozn.: Předchůdcem čs. legií byla Česká družina (vznikla 12. srpna 1914), kterou bylo potřeba rozšířit z řad válečných zajatců. Nastala postupná osvětová a agitační práce v zajateckých táborech. V Rusku tak v r. 1916 vzniká proud československého odboje, který soustřeďuje údaje o českých a slovenských zajatcích v Rusku. Bylo jich bezmála 120 tisíc.
|
|
Tehdy se již vyskytly pověsti, že nás dají do muniční továrny v Taganrogu na Azovském moři. Psali jsme několikrát do Kijeva (zde se nacházelo vedení Československého armádního sboru), aby na nás nezapomněli, ale pořád jsme se nemohli ničeho dočkat. Pojednou přišla 5. října zpráva potěšující. Náčelník měl nás vypravit do Taškentu, kde prý se soustředíme z více táborů a pak pojedeme vskutku do onoho vybájeného Taganrogu. Ještě toho dne před večerem nás odvedli na nádraží, se soumrakem jsme vyjeli. Večer 12. října jsme se dostali do Orenburgu, dobře jsme se navečeřeli, čímž se pohříchu naše radost z cesty nadobro ukončila. Na náš transport již tam čekal někdo z Taganrogu, z 200 lidí si vybral podle seznamu sotva 30 odborníků – kovodělníků a námi ostatními nadobro pohrdl. Z našeho vozu byli vybráni pouze 2 šťastlivci. Když se s námi rozloučili a odešli se svými ranci, byl každý z nás tíží této chvíle tak přemožen, že jsme ani slova nemluvili a bylo ticho ve vagoně. Vlak se hnul, snad posunují. Jede však směrem nazpět, jede pořád, jsme z nádraží venku. |
Ráno 15. října se probouzíme. Poušť, velbloudi. Odvracíme se od oken a klademe hlavy do dlaní. Ráno 17. října přijíždíme do Taškentu. Ubytovali nás v kasárnách 1. pluku, odkud jsme se vypravili na onu bludnou pouť před 10 dny.
V Taškentě
Na stravu jsme se měli hůř než v Čimkentě. Chléb byl sice obstojný, ale obědy nevalné. Nejčastěji se vařily rybí polévky. To přivezli ráno ke kuchyni necky drobných ryb ze Syr – Darje, rozsekali je nevyvrhnuté nadrobno a dali do kotle vařit. K tomu rozkrájeli opálku cibule nebo jiné zeleniny a přisypali něco prosa nebo pohanky. Když se polévka v poledne roznášela, páchla nehezky po celých kasárnách, poněvadž ryby nebyly zrovna čerstvé. Kaši vařili pouze prosnou a mastili ji bavlněným olejem.
V době našeho příchodu do Taškentu se chystal koncert české muziky, a poněvadž nebylo dosti sil do pěveckého sboru, přibrali nás. Asi 25 nás vodil ruský voják k důstojníkům do sapérského lágru na zkoušky. Chodili jsme rádi. Zpívalo se dobře, prošli jsme se městem a pak – dostávali jsme tam pokaždé k svačině bílou kávu s pečivem. Zpívali jsme v nevelké světlé místnosti, a hlavně bylo tam teplo. Koncert byl v městském divadle 14. listopadu. V první části byla ruská přednáška profesora Franceva o Češích. V druhé části hrál orchestr a zpíval sbor. Jako tělocvičné číslo byly zařazeny živé obrazy, znázorňující naši porobu a naději na vítězství. Po koncertě jsme byli v zákulisí pohoštěni čajem a několika koši pravých českých koláčů, nad nimiž se jenom zaprášilo.
Doma jsem celé dny čítával. V kasárnách byla zajatecká knihovna s knihami ruskými a německými. I štědrý večer jsme pěkně oslavili. Ve dne jsme si pěkně vymyli a uklidili světnici, večer sestavili dlouhý stůl i čímsi ho pokryli, a zasedli k slavnostní večeři. Byla vepřová pečeně, pak čaj a káva s pečivem, nakonec ovoce. Dokonce i několik lahví piva jsme vypili. Tento banket nám sehnal kamarád Velík (český důstojník).
Pozn.: Cesta do vojska nebyla jednoduchá. Po odeslání přihlášky bylo nutno čekat, pár týdnů nebo i mnoho měsíců, než přišla odpověď. Není divu, že přihlášení zajatci občas volili pokus o útěk a snažili se dostat do vojska ilegálním způsobem.
I při těchto dobře snesitelných časech jsme přece nepřestávali pomýšlet na slibovaný Taganrog. Nejvíc jsme byli lačni volnosti, jaké se tam těší šťastnější kamarádi. 4. ledna 1917 přinesena zpráva, že se nikam nepojede a způsobila zklamání. Nazítří však zas byla vyvrácena, že se přece pojede. Po obědě nás opravdu vyhnali se vším naším majetkem na dvůr. Hned se šlo na nádraží a asi o půl třetí odpoledne jsme vyjeli smíšeným vlakem. Bylo to 5. ledna 1917, počasí bylo překrásné, slunce svítilo a hřálo jako v létě. Na další cestě přibylo sněhu a zimy. V Orenburgu bylo 16 stupňů mrazu a půl metru sněhu. 10. ledna přijíždíme do Samary, 11. ledna jsme dojeli do Syzraně, 12. ledna jsme prostáli celý den v Penze. V noci na 18. ledna jsme dojeli do Rostova a 19. ledna se ráno probouzíme v Taganrogu.
|
Na svobodě v Taganrogu To už je tedy opravdu ten Taganrog, tak dlouho očekávaný a konečně vytoužený? Co nás tady čeká? Není však času uvažovat o minulosti a budoucnosti, slovo má přítomnost. Vojáci nás pobízejí z přetopené teplušky ven do mrazivého, sychravého rána. Pozn.: „Těplušky“ měly v Rusku dlouhou tradici, sloužily jako ubytovací vagóny nejen při přesunu vojska, ale také například vězňů končících na Sibiři. Za 1. světové války během známých ruských zim měly přirozeně takovéto vozy svoji důležitou roli. Jejich vybavení bylo prosté. Palandy k odpočinku, lavice se stolem a k vytápění kamínka. Ještě se docela nerozednilo. Jdeme dlouhou ulicí, nekonečně dlouhou, je nám zima. Po dlouhém čekání nás řadí a jdeme nazpět tou dlouhou ulicí, kus cesty před sebou vidíme továrnu o samotě za městem. Zahýbáme ke dvěma velikým dvoupatrovým budovám vedle továrny a hle, asi 200 kroků odtud nalevo je moře! |
 V teplušce |
Zastavujeme na dvoře první budovy, vyšel kdosi v občanském oděvu, vzal od vojáků papíry a počítá nás. Shledal vše v pořádku. Vojáci salutují, hodí vintovky na plece a odcházejí sami k městu. Hledíce za nimi teprve chápeme význam této chvíle – jsme propuštěni na svobodu. Dvorem se rozlehl jásavý výkřik celého zástupu a už je nám teplo.
19. ledna 1917 nás přijelo zmíněným transportem do taganrožské továrny 264. Čekali nás ještě později a nebyli na náš příchod připraveni. Proto byly některé potíže s naším ubytováním. První den pro nás začali vařit oběd, až když jsme přišli. Prozatím nás budou živit na úvěr, než si vyděláme. S propuštěním na svobodu nás Rusko přestalo i živit. Jsme ubytováni ve velikém, novém, dvoupatrovém domě, kterému se říká I. kasárna. Dům patří továrně a je určen pro byty nám dělníkům. V přízemí je kancelář, místnosti k hospodářským účelům, obytné světnice jsou v obou patrech. V celé budově je vodovod (umývárny), ústřední topení a elektrické světlo. Přes blátivý dvůr se chodí po prkenném chodníku do dřevěné budovy kuchyně, která má dvě poloviny: českou a ruskou. V české se vaří k masu knedlíky s omáčkou nebo zelím, v ruské boršč a kaše. Každý si můžeme vzít oběd, jaký nám libo. Hned za kuchyní je možno roklinkou sejíti k moři.
|
22. ledna měl být v městském divadle večer, na němž měli i Češi účinkovat. Byl tam již mužský sbor pěvecký z Čechů a k jeho posile mělo být přibráno i naše sdružení z Taškentu. Při zkoušce jsem se sešel s kolegy Pešem a Langem, kamarády z plzeňského okresu. Dosud jsem nevěděl, že jsou také v Rusku. Oba již chodili v civilních šatech, byli v továrně už od srpna 1916 a bydleli ve městě. Seděl jsem pak s nimi v jakési kavárně, ale byl jsem vedle nich značně stísněn ve svých ošumělých hadrech zajateckých. V neděli jsme byli na onom večeru. Program byl po ruském způsobu velmi rozsáhlý a protáhl se přes půlnoc. 25. ledna nás poslali již do továrny, abychom byli přiděleni na práci. Továrna měla totiž 4 hlavní budovy. V první od vchodu byla Detonatornaja. Druhá budova Snarjadnaja, třetí Mechaničeskaja s několika pododděleními. Čtvrtá, největší budova s pecemi a komínem byla Presovaja. V továrně se dělaly pouze granáty dvou těžkých kalibrů a to jen jejich kovové součásti. Pak se posílali jinam k naplnění třaskavinami. V Detonatorné, kam jsem byl poslán, se dělal složitý detonátor čili vzryvatěl, česky výbušník do dělových granátů. Hlavní mistr mi dal lístek, podle něhož jsem byl přidělen za sborščika k mistru Kjukisovi. Zítra se prý u něho mám hlásit. Druhý den jsem začal pracovat ve sboročné. Tam se skládal z hotových součástí úderník tj. vnitřní část vzryvatěle. Bylo nám při práci chladno a seděli jsme v kabátech. Hotové kousky se zkoušely a vadné vracely k opravě. Před odesláním práci prohlížel ještě státní brakovčik, k němuž mě samotného na konečnou oprávku přidělil mistr. Na konci února jsem začal pracovat na soustruhu na hrubování úderníku, což byla lépe placená práce. Záhy jsem se dostal do orchestru, který se tam z našich zřizoval. Hrál jsem na čello. Mívali jsme zkoušky v hudební škole, kde byl ředitelem a zároveň naším kapelníkem Čech Hons, virtuos na čello. Studovali jsme Kovařovicovu fantasii z Prodané nevěsty. Pěvecký sbor se doplnil na 80 členů a řídil jej Jásek, který s námi přišel. Já jsem již zpívat nechodil, ale upravoval jsem jim sbory. |
Závodní kasárna v Taganrogu |
Pozn.: Vojenský pilot M. R. Štefánik se po dohodě s T. G. Masarykem a E. Benešem zhostil úlohy vytvořit jednotné řídící centrum pro společný odboj Čechů a Slováků, zformovat samostatné česko-slovenské vojsko a prosadit ho mezi politiky. Na základě všech informací o ruské situaci přijíždí předseda České národní rady T. G. Masaryk z Francie 15. května do Ruska, navazuje na Štefánikova jednání, prosazuje vznik jednotného vojenského sboru a je dohodnut široký nábor mezi zajatci. Vojáci se mají zorganizovat podle francouzských pravidel a přesunout na západní frontu do Francie.
Prvního března jsme zažili stávku na závodě. Rusové stávkovali na obranu proti sdělné rabotě (úkolové mzdě), která měla být v závodě zavedena. Od rána stály všechny transmise asi do 10 hodin. Teprve po slibu, že sdělnoj raboty něbudět, byly stroje zase spuštěny. Mnohem mohutnější byl den 3. března. Dopoledne o 10. hodině se zastavily stroje a bylo sobrání. Vystoupil zde ruský dělník a ohlašoval, jaké noviny došly z Petrohradu. 28. února padla stará vláda, car byl donucen zříci se trůnu a revolucí se dostala k vládě opoziční strana demokraticko – pokroková. Tato zpráva nás všechny ohromně překvapila. V následujících týdnech byly pak schůze velmi často. Tehdy vznikla i naše česká revoluční organizace a započal čilý ruch politický i kulturní. Záhy počaly se objevovat i stíny revoluce. V městě se vyskytli sběhové z fronty, kteří nejen páchali odvážné krádeže, ale za večera i chodce přepadali a s revolvery v rukou donucovali, aby jim šaty se sebe svlékli. Tak okradli o šaty i Máchala, Peše a více našich lidí. Lidé se báli, ulice byly večer prázdné a domy zabedněny okenicemi.
|
|
V továrně se brzy po 10-ti hodinové pracovní době zavedla 8 hodinová a pracovalo se na 3 směny. Tehdy nám nastaly lepší časy. O výplatě již jsem brával 30 - 40 rublů. Pořídil jsem si tehdy za 70 rublů občanský oblek, botky, i do práce jsem si koupil všední šat. Vojenské hadry jsem nadobro odložil, když jsem se od dubna dostal na VII. operaci úderníku, kde se soustružilo na čisto bez vody, čímž se šat lépe ušetřil. Při osmihodinové pracovní době zbývalo více času pochodit po městě nebo po okolí, něco si přečíst nebo se věnovat své soukromé práci. Zanedlouho byl zaveden i nedělní klid, takže jsme mohli po celou neděli se scházet. Utvořila se sokolská jednota o 70 cvičících mužích, dramatický sbor, pěvecký sbor a orchestr. Každou neděli se cvičilo, zpívalo, hrálo a schůzovalo. 17. a 18. dubna pořádán v městském divadle večer českoj muziky, písní i sokolských upražděnij. Jako sólisté vystupovali Hons na čello, houslista Rezek s Ondříčkovou Českou rapsodií. Pěvecký sbor zpíval Vínek z národních písní. Dále vystoupil pěvecký kvartet (Švec, Jásek, Robl, Čáp). Orchestr sehrál Kovařovicovu fantasii z Prodané nevěsty a doprovázel prostná cvičení sokolská. Krajané z Rostova, kteří byli na tomto večeru, pozvali nás do Rostova. Jeli jsme tam 21. května. Hned byl manifestační průvod městem, v jednu hodinu byl koncert. Program byl skoro stejný jako v Taganrogu. |
.jpg)
Za krásných letních dnů jsem si důkladněji prošel i prohlédl celé město. V této době mělo město 70 000 obyvatel. Jsou to hlavně Ukrajinci a donští kozáci. K nim je přimíšeno něco Řeků, Arménů a Italů již od dob dřívějších. Novější přistěhovalci jsou Poláci, Lotyši a Estonci. Žije zde i několik rodin českých. Kromě naší továrny je na severním okraji závod slévárenský a kožedělný. Město je na trojuhelném poloostrově a celý ho vyplňuje. Na konci poloostrova k východu je pevnost starého způsobu a pod ní je přístav kdysi slavný, nyní zcela utichlý.
|
Již od našeho příchodu nás značně zajímalo moře, ač to vlastně pořádné moře není. Není v něm ani slané vody. Jen při jihozápadních větrech přiženou se sem průlivem Kerčským slané vody Černého moře. Již od června jsme se v něm snad každodenně koupali. Je tam krásný písčitý břeh a klesá povlovně, že na 150 kroků od kraje se tam vystačí. Do vsi Petruščino jsme se chodili dívat, jak obyvatelé rybaří. Na lov se vydávají již předchozího dne k večeru. Jejich ženy a děti co chvíli vybíhaly ke břehu a přiloživše dlaň na čelo bedlivě pozorovaly moře. – Nejedut – pojednou volaly – jedut – ale my jsme ničeho neviděli. Neumíme se na moře dívat. I když nám ukazovaly, kde jsou, nenašli jsme jich. Než se opravdu ukázaly černé tečky plachetnic, měly ženy přichystané nože i menší kesery na ryby. Když muži přiráželi ke břehu, ženy jim vlezly do vody naproti, za řetěz přitáhly loď a uvázaly. |
Pohled na Taganrog a Azovské moře |
Přistrčily hned menší loďku. Muži hbitě vyplétali z ok sítí bílé ryby 30 – 50 cm dlouhé a házeli jim je do loďky. Ženy je rozparovaly a vnitřnosti házely do vody. Hned tu byly pohotové kachny a chvatně sbíraly tyto odpadky, dokud nepřišla vlna, která loďku i kachny nadnesla a odplavila vše, co nebylo po písku sebráno.
V červenci zrály již v polích dýně, v nichž jsme objevili znamenitou pochoutku. V městě se prodávaly po 6 - 8 kopějkách, ale když jsme si zašli přímo na pole, dali nám po kopějce ty nejzralejší. 3. července večer přicházel od nádraží Špaček, člen odbočky Československé Národní Rady ještě s jedním dobrovolcem, a přinesli nám zprávu o včerejším slavném vítězství České družiny u Zborova.
Pozn.: Československá střelecká brigáda o síle asi 3500 mužů se slabou výzbrojí a nedostatečnou výstrojí dosáhla v bitvě u Zborova úspěchu na vedlejším směru v rámci Kerenského ofenzívy, když prorazila přes čtyři linie rakousko-uherské armády až do hloubky asi 5 km a získala velký počet zajatců a válečného materiálu. Bojovala přitom proti výrazné přesile dobře vyzbrojených asi 5500 mužů rakousko-uherské armády, mezi nimiž bylo velké množství Čechů (pěší pluky č. 35 Plzeňský a č. 75 Jindřichohradecký). Po bitvě u Zborova zrušila ruská vláda na naléhání profesora T. G. Masaryka omezení při vytváření československých jednotek, které 9. října 1917 vytvořily československý sbor v Rusku.
V červenci a srpnu jsem měl mnoho práce. Do našeho časopisu Třetí armády jsem napsal článek o dějinách Taganrogu, pak jsem pro náš orchestr komponoval větší směs národních písní a chodil do schůzí České Obce (to byl kulturní spolek krajanský). Tehdy jsme pronajali dům bývalého těatru Jilovanského, který se pak upravoval pro náš Český dům. Kromě toho jsem ještě chystal noty k připravovanému veřejnému cvičení sokolskému. Napsal jsem 2 sokolské pochody pro dechovou hudbu, upravil doprovod brněnským prostným, přidělal hudbu ke cvičení s tyčemi a další skladby.
|
|
Slavnostní otevření Českého domu se chystalo na sobotní večer 7. září a 8. září nato mělo se konat ono sokolské vystoupení před Alexandrovým gymnasiem. Na otevření domu v sobotu byla cvičena hra Zvony od Robla jako premiéra. Zařízení domu a jeviště se dodělávalo horečným tempem. Máchal maloval dekorace i v noci. Šťastně bylo vše včas hotovo a slavnostní představení počato předehrou k Libuši a proslovem. Roblova hra byla vřele přijata. V přestávce po I. jednání se hrála moje směs národních písní. Druhého dne bylo sokolské cvičení, které také dobře dopadlo. Toto cvičení se opakovalo následující neděli pro ruské vojáky na nádvoří kasáren 274. pěšího pluku. Náš Sokol se po onom veřejném cvičení spojil s Ruským Sokolem, který tu byl už před lety založen ruskými Čechy, ale v posledním čase docela ustal v činnosti. Nyní pracovali společně. |
V Českém domě se pak pravidelně každou neděli něco pořádalo. Střídaly se koncerty s kabarety a divadly. Všechny naše večery byly horlivě navštěvovány i ruským obecenstvem. Náš dramatický odbor byl ve stálé vzestupné činnosti. Bohužel režizer Bolek (plzeňský operní pěvec) v prosinci zemřel na zánět mozkových blan. O novém roce 1918 byl pořádán večer domácích autorů, na němž jsem vedle kantáty Válečná byl zastoupen písní Hrdinům pod Zborovem pro sólový tenor s průvodem smyčcového kvinteta a 2 lesních rohů, a směsí českých písní. Když se moje činnost tak široce rozvětvila, míval jsem často co dělat v městě a proto jsem se z domu v továrně přestěhoval od 1. září do města.
Pozn.: V řadě zajateckých táborů často už několik let přes všechny zákazy a omezení mnoho aktivních českých zajatců rozvíjelo rozsáhlou kulturní a osvětovou organizaci. Po Zborovu pak právě tito uvědomělí a aktivní zajatci vstoupili do čsl. legií, kde na svou předchozí činnost navázali a ve spolupráci s plukovními výbory ji ještě dál rozvíjeli převážně v nově zakládaných plucích. V Taganrogu vznikla první československá republikánská obec, jejíž práci popsal Rudolf Robl, legionář a spisovatel.
Mezitím již se nad našimi hlavami stahovaly politické mraky stále hrozivěji. V továrně byl již zorganizován oddíl krásné gvardie. Práce vázla. Závod byl převzat dělnickou radou, která mu dodávala poslední rány. My hleděli jsme se držet, dokud bude lze, jak nám bylo samotným Masarykem již z Petrohradu vzkázáno. Nyní byly každého večera ulice plné střelby rudogvardějských hlídek, které z radosti, že mají pušky, střílely po každé kočce bez ohledu, kam střely zalétají. Proto nebylo radno večer vycházet. Český dům sice ještě pořád žil, ale neklid se i tu projevoval. 18. ledna 1918 se rozpoutal boj již přímo ve městě. Oddíl junkerů byl bolševiky obléhán na nádvoří po 3 dny. 21. ledna byla poslední srážka s ustupujícími junkery a bolševici zcela ovládli město. Vzápětí po těchto událostech počal se ukazovat nedostatek potravin i jiných potřeb. U prodejen se stály fronty a drahota rostla. Nastalo sice nějaké uklidnění, nějakou dobu jsme zase na závodě pracovali, ale nadějí na lepší časy stále ubývalo.
28. března jsme dali v továrně hromadnou výpověď z práce. Němci se již po míru v Brest – Litevském tlačili do Ukrajiny.
Pozn.: Bolševická vláda byla přinucena podepsat s Němci v Brestu Litevském nevýhodnou mírovou smlouvu, v níž se poražené Rusko zavázalo platit reparace a vzdát se rozsáhlých území následně okupovaných Německem.
|
Naše organizace vymohla, že i nám dávali mzdu na 6 týdnů předem jako ruským dělníkům. Hned 2. dubna odjel veliký transport do československých legií, 22 vagonů. Tehdy odjel i orchestr. Já a Peš jsme ještě nejeli, poněvadž nebyla dosud ukončena likvidace našich věcí v Obci. Za týden jel druhý transport, 6 vagonů, kde jelo pěvecké kvarteto a dramatický odbor. Teď nám teprve počalo býti smutno. Našich dobrých chlapců již tu nebylo a po ulicích jsme potkávali jen některé nespolehlivé, kteří do vojska nechtěli. Občas jsem byl v kanceláři, kde se vše již připravovalo k odchodu. Konečně jsme byli se vším hotovi, jak s likvidací organizace, tak i Obce. Odjeli jsme 15. dubna odpoledne v jediném vagoně. Cesta byla nadmíru svízelná. O půlnoci jsme dojeli do Rostova, ale dále jsme nemohli. Nebylo pravidelné dopravy. Po dlouhém čekání a popojíždění jsme se dozvěděli, že stanice nedaleko před námi Čertkovo a Milerovo jsou obsazeny Němci, čímž trať pro nás byla odříznuta. Odhodlali jsme se přejít na druhou východnější trať Caricyn – Povorino, ať už jakýmkoliv způsobem. Cestu odtud k nejbližší stanici oné dráhy jsme odhadovali na 250 verst. Hned jsme najali povozy, na něž jsme naložili svá zavazadla, a část nás šla pěšky. 2. května jsme dojeli do městečka Bokova, kde jsme se rozhodli zůstat 3 dny, protože začínaly ruské velikonoce a poněvadž o svátcích by nás nikdo nevezl dál. Ráno 6. května jsme vyrazili zase na povozech. Na cestu nám popova žena poslala pomlázku, pečivo i vejce. 8. května jsme pak dojeli do Michajlovky, odkud bylo již blízko do železniční stanice. Na této dráze však také nebylo možno nasednout rovnou do vlaku. Našli jsme si byt blízko nádraží a pilně jsme se chodili dívat a ptát na vlaky. Na nádraží leželi lidé v čekárnách i na peroně po zemi, také čekali na vlak. 10. května jsme šli s ranci na nádraží, poněvadž byl již hlášen vlak, ale pořád nejel. Čekali jsme až do večera, ještě v noci, teprve k ránu jsme se dočkali a nasedli do přeplněného vlaku. Asi 3 z nás jsme vylezli na slámu, která se vezla v posledním vagonu. Bylo tam lépe, než v přecpaném voze. |
Kniha R. Robla o čs. obci |
Pro www.obec-cizkov.cz připravili
Ing. Antonín Bárta, Ing. Libuše Oplová
