PO STOPÁCH ŽOLDNÉŘŮ A BITVA U STARÉHO SMOLIVCE| Obec Čížkov
Facebook

 


PO STOPÁCH ŽOLDNÉŘŮ A BITVA U STARÉHO SMOLIVCE

Přinášíme Vám obsáhlý článek o bitvě "Na vraždě", který připravil nejen pro milovníky historie pan Karel Kabátník.


Mezi Dožicemi a Starým Smolivcem vede málo využívaná, neudržovaná polní cesta. Je skoro neuvěřitelné že po několik staletí patřila mezi významné a frekventované komunikace označované jako zemské stesky. V 16. a 17. století sloužila formanům na trase z Příbrami nebo z Dobříše na Nepomuk, Zelenou Horu, Klatovy a dále na bavorské Řezno.
 
Ze Starého Smolivce směrem na západ stoupá do kopce Korbelák hlubokým úvozem, kterým za větších lijáků stéká i přívalová voda. Ve značném sklonu překonávala úzkým zářezem, navíc v oblouku i západní svah kopce „Vražda“. Ve druhé polovině 19. století – v době výstavby okresních silnic nebyla pro náročnost a poměrnou hustotu ostatních komunikací upravena do podoby a parametrů okresní vozovky. Přesto byla ve vojenských mapách rakouského mocnářství i následných prvorepublikových, zakreslována jako vojensky použitelná. Její dopravní význam ale postupně zanikal spolu s tím, jak se ze silničního provozu vytrácela potahová vozidla. Pro silniční motorová vozidla vhodná nebyla. Stagnovala na úrovni obecní komunikace místního významu. Ještě ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století po ní pravidelně chodívala malebná procesí poutníků z Klatovska na Svatou Horu a zpět. Dnes po ní projede leda traktor nebo cyklista s horským kolem. Výjimečná je tím, že právě tady v západní části katastru Starého Smolivce, kudy prochází, došlo před 390 roky, během stavovského povstání, ke střetnutí císařských vojsk s armádou českých stavů.
 
Tehdy ale zdejší terén vypadal úplně jinak. Především celé údolí kolem potoka Lomnice, mezi Radošicemi a rybníkem Pstruhovým, bylo přehledným pastvištěm. Stáda ovcí a skotu nedovolila vyrůst plevelným rostlinám. Naopak díky intenzivnímu spásání se podobala dnešním golfovým hřištím. Neprostupná džungle křovin, olší,osik, maliníku a vysokých travin se tady objevila až v uplynulých padesáti letech. Lesíky Stráž a Koceň byly vysázeny až v osmdesátých letech 19 století. Kocenka až v roce 1935. Původní podobu krajiny si zachovala jen severní část údolí směrem k Radošicům. Chybí tu mlýn na potoce pod Vraždou, z něhož jsou dodnes zachovány v korytě potoka jen nepatrné zbytky a rybník slušné velikosti, vysušený již před léty. Jeho hráz byla definitivně vymazána z terénu buldozery kolem roku 1985.
 
V úterý 5.října 1620 táhlo ode Lnář směrem na Plzeň patnácti tisícové císařské vojsko s mnoha povozy a jezdeckými koni (8 000tisíc). Nespěchali, postupovali souběžně s vojskem Maxmiliána Bavorského který ten den obsadil Zelenou Horu. Rozhodli se přenocovat na území dnes spravovaném obcí Mladý Smolivec. Stáda koní obsadila zdejší louky včetně údolí kolem potka Lomnice. Popásala se zde na šťavnaté trávě a v klidu popíjela vodu z potoka rybníků i studní. Jezdci se jistě hřáli se u ohňů. Devět tisíc pěších se rozložilo po návrších při levém břehu potoka od Radošic až k pahorku Koceňka .Největší uskupení polehávalo ale západně od Starého Smolivce na Korbeláku.
 
Jakou měla tehdejší vojska výzbroj ? Pěšáci se dělili na dvě stejně početné skupiny – mušketýry a pikenýry. Mušketýři měli pušku s hladkou hlavní – předovku, ráže 10 až 20 mm o váze 5 až 7 kilogramů o dostřelu 200 až 300 metrů. Pikenýři 6 metrů dlouhé dřevěné kopí s kovovým bodcem, u boku kord, plátové brnění a kovovou přílbu. Jezdectvo tvořilo tři skupiny – kyrysníky, arkebuzery a dragouny. Kyrysníci – těžkooděnci na sobě nosili železné brnění a oplátováni byli i jejich koně. Vyzbrojeni těžkým mečem „palašem“ byli předurčeni k boji v nejtvrdších podmínkách. Arkebuzeři brnění nenosili a jejich výzbroj tvořili tři střelné zbraně. Krátká puška arkebuza, též zvaná karabina a po každém boku pistole. Dragouni byli vyzbrojeni jako pěšáci a také se mezi pěšáky počítali. Koně používali jen k rychlému přemisťování. Bojovali bez koní, s mušketou nebo píkou.
 
Nyní vojsko opustíme a zkráceně si připomeneme sled událostí jak se vyvíjel než vojáci dospěli právě sem. Spor české šlechty s císařem Matyášem po pražské defenestraci dne 23.5.1618 vyústil v ozbrojený konflikt. Císař si najal k pokoření Čechů armádu Karla Bonaventury Buquoye. Čeští stavové na to reagovali verbováním vlastního vojska. Velením byl pověřen Matyáš Thurn. Mimo to si ještě najali žoldnéřskou armádu zkušeného válečníka Arnošta Mansfelda. Začalo vzájemné napadání, úspěch se střídal s neúspěchem na obou stranách. Mansfeld prohrál bitvu s císařskými u Záblatí, ale dobil a pokořil 22.11.1618 katolickou Plzeň. Thurn stál dvakrát před Vídní a ohrožoval ji.
 
Po smrti Matyášově nastoupil na trůn i císařský stolec Ferdinand II. Stoupenec rázného řešení. Naděje na mírové urovnání konfliktu padly, když čeští stavové jeho volbu neuznali a zvolili si za českého krále kališníka Fridricha Falckého. Karta se začala obracet ve prospěch císaře když získal podporu říšské Katolické ligy a tím i vojska Maxmiliána Bavorského, za slib postu kurfiřta, který odejmul Fridrichu Falckému. Čeští páni -stavové - v protahujícím se konfliktu zůstali bez peněz. Dlužili vojsku žold za několik měsíců. Žoldnéři vyhrožovali, že bez peněz nebudou nadále bojovat, což také v rozhodující bitvě na Bílé hoře po těžkých ztrátách na životech později dodrželi.
 
A nyní se opět vraťme do podzimu roku 1620. Česká stavovské vojsko v počtu 20 000 mužů už pod velením Kristiána z Anhaltu se onoho podzimu urychleně přesouvaloz jižní Moravy přes Jindřichův Hradec a Tábor. Dne 29.9.1620 dorazilo do Milevska. Sledovali při tom pohyb svých nepřátel, vojsk císařských vedeným Buquoyem a vojsk Katolické ligy vedených již zmíněným Maxmiliánem Bavorským. Jejich společná armáda čítala 28 000 mužů a ležela toho dne v Písku. Mimochodem zde vyvraždili všechny muže které dopadli. Pak se rozhodli postupovat na Plzeň obsazenou Mansfeldem ve službách českých stavů.
Buquoy táhl přes Blatnou a Lnáře, jeho společník Maxmilián přes Strakonice, Horažďovice a Zelenou Horu. Čtvrtého října stál Buquoy ve Lnářích. Anhalt s českým vojskem ležel toho dne v Bělčicích kam ho přišel navštívit osobně i tehdejší český král Fridrich Falcký, který znovu přislíbil brzkou výplatu dlužného žoldu. Tady padlo rozhodnutí využít oslabení soupeře po jeho rozdělení do dvou pochodových proudů a napadnout ho.
 
V úterý dne 5.října večer, kdy císařští byli v ležení poblíž Starého Smolivce, dostal v noci Buquoy od svých zvědů zprávu, že se Anhalt blíží a je pouhou hodinu cesty odtud (tedy někde u Hvožďan). Ihned vyslal rychlého jezdce ke svému spojenci Maxmiliánovi na Zelenou Horu s žádostí o rychlou pomoc. Vydal také rozkaz ráno co nejčasněji opustit tábor a táhnout přes Dožice vstříc spojenci. Brzy ráno Anhalt skutečně zaútočil na ležení protivníka. Zastihl však již jen zadní voje císařských. Prameny uvádějí ( Gindeli – České povstání) že zde bylo pobito dvě stě mužů. Kolik bylo raněných známo není, ale v ústním podání se dosud vypráví, že v rybníce pod Vraždou tehdy voda zčervenala od krve těch, kteří si zde ošetřovali svá zranění. Kolik bylo během zdejšího střetnutí zastřeleno nebo zmrzačeno koní není rovněž zaznamenáno, ale ještě ve druhé polovině dvacátého století byla na zdejších polích občas vyorávána právě koňská kopyta a hnáty.
 
Jisté je že císařští, sem tehdy přitáhli ze Lnář jednak cestou přes Ml. Smolivec a současně i druhým proudem přes Předmíř, Zamlýní a Metly. Právě oni druzí nocovali v osudný den v západní polovině starosmolivekého katastru. Jmenovitě koně s povozy pak při rychlém ústupu uvázli v úvozové cestě západního svahu návrší Vražda. Důvodem byl ucpaný úzký brod přes potok a navazující úvozová cesta směrem k dnešní kapličce sv. Anny. Vozy zde mohly projíždět jen v proudu za sebou. Jediný nepojízdný povoz byl pak vážnou překážkou pro ostatní. Střelba stavovských žoldáků po koních táhnoucích povozy byla také nejsnazším způsobem k získání kořisti. Oddíl vyčleněný Buquoem ke krytí ustupujícího císařského vojska se střetl s útočícími stavovskými žoldáky nejprve v místě kde dnes stojí starý smírčí křížek. Velká početní přesila stavovských umožnila nebezpečně sevřít celý zadní voj ustupujících. Nahuštění císařských v hrdle ústupové cesty se stalo pro útočící dobrým cílem. To byla poslední epizoda střetu.
 
Mlýn na rybníce pod Stráží byl císařskými vojáky vyrabován a vypálen už předchozí den. Mlynáře jménem Koc–hrdého kališníka - na místě oběsili. Ještě na počátku 20. století zde býval tabulkou označen jeho údajný hrob pod mohutným kaštanem. ( Zdroj -publikace - Zaniklé mlýny.) Zničený mlýn již nikdy nebyl obnoven. Pomístní názvy pahorků Koceň a Kocenka podnes evokují souvislost s někdejším příjmením posledního tamějšího mlynáře. Kromě toho zde zůstaly další dva pomístní názvy – návrší „Vražda“ a les „Vypálený.“Vražda snad proto, že někteří císařští byli pobiti až poté když odmítli, už jako zajatci, začlenění do řad žoldnéřů Anhaltových. Mrtví prý byli pohřbeni ve společném hrobě. Údajně leží jen asi deset kroků vpravo od linie největšího stoupání svahu kopce Vražda kudy si pěší pocestní často krátí oblouk zdejší komunikace, a to v jedné třetině výšky návrší. (Myšleno při cestě zdola proti svahu.) Tři padlé důstojníky pohřbili odděleně, na palouku „ Korbelák“. Pobité koně , nebo jejich zbytky zakopávali na místě úhynu. Požár lesa při pravém břehu potoka měl znemožnit nebo alespoň ztížit stavovským pronásledování císařských. Ale stejně tak mohl být založen stavovskými aby císařští museli ustupovat otevřeným terénem.
 
Během ústupu potkali císařští v Dožicích ještě kališnického kněze, který se vracel z kostelíka na Kamýku do farního kostela v Budislavicích. Nelenili a v lesíku „Štědrý“ jej zabili potupnou smrtí a zahrabali do mraveniště. Ves Budislavice pak jako doupě kacířské zcela vypálili. Nepoškozené prý zůstalo jen jediné stavení. V zapalování vsí osvědčili císařští žoldnéři svou praxi také o dva dny později v nedalekém Poříčí, které rovněž bez zábran vydali ohni. Od té doby nese dvoj slovný název Spálené Poříčí.
 
České vojsko po zdejší bitvě, protivníka nepronásledovalo. Pochodovali přes Mitrovice, Poříčí a Štáhlavy na Rokycany až k osudnému návrší Bílá Hora. Vzteklí neúspěchem a plni podezření ze zrady, pomstili se smoliveckým ale i ostatním okolním vesnicím jejich vydrancováním. Stejně jako to po nich v pozdějším průběhu války provedli ještě Valdštějn (1634) a také Švédové (1639). Císařští stáli pak deset dní před Plzní. Využili je k jednání s Mansfeldem, který za úplatek 100 tisíc tolarů zradil české pány. Odepřel poslušnost Anhaltovi a zaujal neutrální pozici mrtvého brouka. Pak táhli přes Rakovník k pražské Bílé Hoře.
 
Výsledek střetnutí v bělohorské bitvě ze dne 8.11.1620 je poměrně známý. Jen někdy chybějí podrobnější fakta. Anhalt měl k dispozici 20 000 mužů a lepší pozici – na kopci. Císařských bylo 28 000, ale museli útočit proti návrší.- Ve dvouhodinové bitvě padlo 5 000 bojovníků na straně české a 2 000 na straně císařské. Štěstěna přála císařským. Rozhodující okamžik střetu nastal, když se po sevření českých vojsk obranná linie Anhaltova zhroutila. Vojáci kteří tuto linii opustili ale neměli úniku. Mezi útočícími císařskými nenalezli slitování. Prchající stavovští žoldnéři, opouštějící bojiště, utrpěli nakonec největší ztráty.
 
Zimní král Fridrich Falcký jakmile se dověděl o prohrané bitvě opustil město. Pražané místo organizace obrany a přípravy nového střetu, naopak bez boje otevřeli městské brány. Bylo dobojováno. Důsledky byly katastrofální. Poprava 27 českých pánů 21.6.1621 na Staroměstském náměstí, konfiskace majetku české šlechty, zavedení panovníkova absolutismu, vyhnání všech kněží vyznání podobojí, rekatolizace 75% obyvatelstva atd.
Bohužel však v Evropě i na půdě Čech pokračovalo další válčení označované dnes jako válka třicetiletá. Důsledkem byl katastrofální pokles počtu obyvatel. Pětina půdy v Čechách a až čtvrtina na Moravě zůstala pro nedostatek lidí neobdělána. Ještě šest let po uzavření Vestfálského míru (1648), v době provádění soupisu poddanské půdy a obyvatel,(berní rula 1654) byly ve Starém Smolivci pusté dva statky – Čákův a Šampalův.
 
Kamenný smírčí kříž na návrší u Stráže , postavený asi sto let po zdejší bitvě, byl pravděpodobně pietou obětem popsaného střetnutí. Označuje ale jen místo pohřbu tří důstojníků. Stál zde v původní podobě asi 250 roků do konce šedesátých let. Cesta u které stával byla rozorána a křížek během přemísťování značně poškozen. Zachovala se jen jeho horní část uražená těžkým mechanizmem od základny. Dolní část je nenávratně ztracena. Rekonstrukce a obnova památky proběhla roku 2011 a křížek přemístěn již na třetí místo.
 
Návrší Vražda bývalo holým pastvištěm. Jen v horní části převládal vřes, šenestr a nepravidelně roztroušené jalovce. Bohaté oslunění bylo ideálním místem pro cvrčky, mraveniště a jiný hmyz. To na svah zase lákalo hejna koroptví. Osázení smrky podobu návrší zcela změnilo. Je zastíněné a ztratilo výhodu vyvýšeného místa s výhledem na celé údolí. Dnešní stav znemožňuje vytvoření celkové představy o klíčovém místě někdejšího bitevního pole. Smrky byla zasázena i louka pod „Vysokou Mezí“. Potok ztratil meandry a teče novým napřímeným korytem středem údolí, kde se nyní objevil i nový rybníček. Jen těsně pod lesem Stráž můžeme najít staré suché koryto kterým přitékala voda od radošického mlýna do zrušeného rybníka pod svahem Vraždy. Tady mezi trním, osikami a kopřivami jen dobře zasvěcený najde stále zde stojící nevelký obelisk, spíše se podobající milníku, bez jakéhokoliv nápisu. Jde o kámen hraniční nebo má nějakou souvislost s dávnou zdejší tragedií ?
 

P.S.
Dnešní badatel je odkázán na dva stěžejní literární prameny zmiňující se o zdejší události. Prvním je Zapova Kronika česká a druhým jsou Gindeliho „Dějiny českého povstání“, Praha 1878, díl III., str 237.
Další dosud nevyužitý a dost nadějný pramen leží v instituci Stadtarchiv München, kde je uložen autentický německý záznam štábu císařského vojska : „ Buquoy : Inter genadimeistre Bairischer Feldzug“. S mou léta neužívanou němčinou a věkem si už netroufám se tam za ním vypravit. Záznam ve staré němčině, psaný švabachem už dnes není pro mne úkolem na jednodenní výlet.
Námět původně zpracovaný pro Kasejovické noviny jsem dodatečně doplnil u příležitosti zřízení skromného kamenného památníčku. Chci jím alespoň po téměř čtyřech stoletích zřetelně připomenout důležitou regionální událost.
 

6.10.2010
Karel Kabátník


Článek byl s laskavým svolením převzat ze stránek Mladého Smolivce, kde se můžete podívat i na vytvoření a umístění pomníku k 390. výročí bitvy na Vraždě.