JAK JSEM PROŽIL VÁLKU 3

3. ČÁST

Po ústupu ze Srbska na ruskou frontu                                 15. 12. 1914 – 11. 3. 1915

Ve Slavonii První krok na domácí půdu naší bývalé širší vlasti budil velmi blahý pocit. Znamenal pro mne konec tříměsíčních útrap v nehostinné zemi, z níž jsem rád vyvázl. Bylo mi, jakoby už byl načisto konec války a jakoby už nebylo překážky jíti nyní rovnou domů. Blížím se již k Zemuni. Vtom zazní mocná, chraptivá rána – druhá, třetí. Nad Sávou mrak kouře, vody, prachu – mosty jsou vyhozeny! Kdybych se byl probudil o půl hodiny později, byl jsem srbským zajatcem. Tomu však jsem se vyhýbal, ač by se byla lehce našla příležitost již dříve se tam dostati. Tehdy jsme ještě doufali v brzký konec války, ze zajetí bychom se byli dostali později domů. Mimo to odrazovaly bídné poměry srbských vojáků, špatná strava. Čeho teprve mohl tam očekávati zajatec při známé nenávisti Srbů k Rakousku? Pozn: Fiasko třetí rakouské výpravy do Srbska mělo být nyní zakončeno u Bělehradu. Hned prvním útokem prolomila srbská armáda rakouské pozice a rakouská armáda byla nucena ustoupit až na bezprostřední předmostí Bělehradu, kde se však ani nepokusila o vážný odpor a plynule začala město vyklízet. 15. 12. 1914 byly i zde zlikvidovány poslední mosty a Srbsko bylo znovu kompletně v rukou srbské armády. Zamířil jsem k zemuňskému nádraží, které je hned na kraji města. Snad tam někde najdu náš pluk! Když jsem nepořídil na nádraží, šel jsem do města. Z jednoho průjezdu na mne volá známý hlas. Konečně jeden člověk našeho pluku a dokonce naší setniny! Jdu s ním dozadu, bylo tam 5 našich. Scházeli jsme se po jednom, po dvou a do večera nás bylo 11. Ráno 16. prosince šel okolo šikovatel Máša asi s třemi a vzal nás s sebou.  Pluk prý včera odešel do Surčina, asi 4 hodiny cesty odtud. Šli jsme celé dopoledne. Do večera ještě někteří přišli a odvedli nás pak všecky na nocleh do dvou tříd srbské školy. Další den jsme se dávali trochu do pořádku, umyli se, ale proti vším bylo těžko co dělati. Měl je snad každý. Zarostlé hlavy jsme si ještě nechali jako odznak prožitého tažení.

Rakouský pěšák v plné polní – vážila 28,8 kg

18. prosince přišel rozkaz nastoupiti k přehlídce pluku. Přišli i od štábu, aby se zjistil přesný stav. Divili jsme se, kde se najednou vzalo tolik důstojníků, když jsme v poli mívali sotva jednoho u setniny. Bilance byla smutná. Některé setniny zastoupeny i třemi, čtyřmi lidmi. Nejpočetnější byla naše setnina, bylo nás 30 mužů. Nadto ještě poskytovaly tyto hrstky žalostný obraz bídy. V divokých vlasech a vousech tváře ubídněné, zmořené všestranným strádáním a výstroj rovněž podle toho. V odřených a bezbarvých pláštích a čepicích, prostřílených a u ohňů propálených, v sešlapané a děravé obuvi, v kalhotách sepjatých samodělnými kamašemi z pytlů, stanového plátna nebo z chlupaté kůže toren po nebožtících, stály tu zbědované trosky na hlavu poražené armády. 

Všeho mužstva pluku napočteno 225, s puškami nás bylo 80. To bylo vše, co zbylo z pluku, který odešel do pole v síle 5000 mužů a byl do této doby doplněn 4 maršbataliony po 1000 lidech a jednou setninou o 200 lidech. Skoro 9000 lidí jsme tedy ztratili na zabitých, raněných a zajatých! Připadáme si ve svém chudičkém houfci jako zázrakem zachránění.

Zrána 19. prosince ohlášen pochod ze Surčina. Krajina rovná jako stůl, samá pole. Železniční stanici Indiju jsme viděli již dávno před sebou ale ne a ne se tam dostat. V rovině se veliká vzdálenost zdá krátkou. V poledne jsme konečně došli na místo a utábořili se u nádraží. Až večer za šera jsme nastoupili do dobytčích vagonů.
 

V Jižních Uhrách

20. prosince k ránu jsme byli v Petrovaradíně a dojeli jsme až do Nového Sadu (Ujvidék), kde nás vyložili. Město dělá dobrý dojem, jsouc nedávného původu. Obyvatelstvo je tu smíšené, jsou tu Srbové, Slováci, Němci i Maďaři, nátěr však je maďarský. Šli jsme pak ještě 2 hodiny cesty do Ofutaku, kde jsme pobývali až do 16. ledna 2015. Hned první den bylo nařízeno dát se oholit a ostříhat. Holič s námi měl pernou práci. Než nás dal do pořádku, měl pod sebou po kotníky vlasů a vousů. Odpoledne jsme se sešli k rozkazu, ale některého jsme stěží poznali. Předtím jsme dělali dojem starých zálesáků, nyní byl každý nejméně o 20 let mladší. Stravování bylo vydatné. Před vánoci došly dárky pro pluk. Na štědrý den byl u pluku vystrojen veliký vánoční strom. O vánocích se každé odpoledne rozdělovaly dárky. Bylo toho hodně a nás málo, dostalo se na každého dost. Měl jsem 5 nových garnitur prádla a spoustu účelných i zbytečných drobností. Po vánocích zformován zase pluk na přiměřený počet. Naši dosavadní velitelé byli po prohrané kampani vyměněni. Odstaven byl hlavní velitel Potiorek.

Pozn: Zatímco vrchní velitel na Balkáně Potiorek plánoval, že po posílení svých jednotek po Novém roce obnoví ofenzivní operace, rakouskému vrchnímu velení došla s jeho neúspěšnou snahou trpělivost – Potiorka odvolalo, část jednotek 5. armády odeslalo na severní bojiště, kde bylo nutně potřeba každé pušky proti ruskému náporu.

4. února odpoledne jsme došli do Lazarföldu, vesnice německé. Smíšení národností je tu zajímavé, co procházíme touto krajinou. Přišli jsme na byt do statku, kde se mluvilo jen německy. Předkové těchto Němců prý pocházejí ze severního Saska, což potvrdili i naši znalci říšských dialektů. Hospodář prý je na haličské frontě a nemají o něm zpráv. Uložili jsme se v síni. Hospodyně se nás ptala, nemáme-li vší. My je zapřeli, sic by nás nebyla v síni nechala.

Ráno 5. února jsme dostali po porci syrového hovězího masa. Dali jsme to všichni dohromady a Liška nám uvařil z toho guláš i polévku. V poledne jsme nastupovali v místní stanici do vlaku.
 

Cesta do Karpat

Dosud ještě živená naděje, že jedeme do Rumunska, zklamala brzy. Místo k východu ujížděl s námi vlak pořád k severu. To nám potvrzovalo mrzutou skutečnost, že jedeme do Karpat – proti Rusům. Čeho se ještě dočkáme?

Ráno 6. února jsme již dostávali v Segedíně pravou maďarskou snídani, paprikovou slaninu. Padal sníh. Jeli jsme pak přes Velký Varadín, Debrecín a Ungvár (Užhorod). V pondělí 8. února po poledni jsme vystoupili na stanici Sola. Šli jsme pěšky asi 2 hodiny do vrchu nalevo od trati do vsi s kostelem. Časem zalehne až sem rána z děla, temná a vzdálená. Ves je čistě slovenská. Bída je vidět již zvenčí, a když vcházíme do chalupy, kam jsme přiděleni, vidíme ji dvojnásob. Kromě bídy, i nedbalost. Ještě teď v únoru má hospodář skrovný stoh nevymláceného žita na dvoře. A jaké je to ubohé obilíčko! Drobné klásky, drobná sláma. Večer jsem měl pochůzku do vsi a zašel jsem do školy, kde byla strážnice v učebně. Měli školu jednotřídní, maďarskou. Ptal jsem se, kolik je ve vsi Maďarů. Prý umí maďarsky farář a učitel, ostatní jsou samí Slováci, jenom bývalí vojáci něco málo znají.

9. února jsme se přestěhovali do jiné chalupy, kde bylo možno posedět v teple ve světnici. Teplo tam měli, ale větráno nebylo jistě jaktěživo. V koutě měli hrubou dřevěnou palandu a nad ní hejčadlo dětské, na trámu zavěšené. Stačilo v noci do něho strčiti a chvíli se s dítětem kývalo. Na palandě byly jen staré špinavé šaty, pod hlavou umouněný polštář. Uprostřed světnice stála truhla, vlastně židle na mouku, víko sloužilo za stůl. Slováci však byli dobré nálady, smáli se a žertovali. Hospodyně sehnala Slováka, který seděl na truhle, a zadělávala na holém víku placky.

Po celodenním pochodu směrem západním přišli jsme 10. února do vesnice a sotva jsme se utábořili ve stodole, zavolali mne, že jsem přeložen k setnině plukovního štábu jako telefonista. Prozatím to znamenalo přestěhovat se jen do jiné stodoly a do jiného sena. Druhý den jsem šel s novou společností. Dostáváme se do hor. Večer jsme dorazili do menšího městečka Szinny a spali ve vyprázdněném krámu. Bylo však třeba napřed z krámu vykydat hnůj. Rusové byli až tady a kozáci prý tu měli koně.

Hned ráno 13. února jsme vyšli. Šlo se dlouho údolím, po levé ruce jsme měli vysokou lesnatou stráň. Pak jsme zahnuli do té stráně, cesta se různě točila, ale pořád to bylo do vrchu. Na této cestě jsme se spojili s naším I. batalionem. Pozorujeme, že jsme se dostali na nejvyšší vrchol, cesta se už začíná svažovat na druhou stranu. Překročili jsme tedy hlavní hřeben karpatský. Přecházíme přes úzkokolejnou trať do vesnice Maniow, powiat (okres) Lisko, jak čteme hned na první chalupě. Jsme tedy na haličské půdě. Ves je dlouhá, nesouvislá. Šrapnely ostřelují již cestu nedaleko před námi. Jdeme však bez pohromy dále a ještě před večerem jsme v obci Wola Michowa. Na faře se usadilo plukovní velitelství, nás poslali na farní půdu, kde byly rozházené maďarské a rusínské knihy a sešity. Jedva jsme počali vyklízeti vhodný kout ke spaní, přišel Toman s dispozicemi. Rozdělili náš telefonní oddíl na 6 stanic po pěti mužích. Se mnou byl Černý, obchodní příručí z Rožmitálu, dva Němci a Nausch, obojetník ze Šumavy, jemuž bylo by těžko rozuměti ať mluvil česky či německy. S touto společností jsem měl jít do první linie do úseku hejtmana Prausy.

Rakousko-uherští vojáci v jednom z karpatských průsmyků

Na Karpatské frontě

14. února jsme hned ráno spravovali drát a popošli se stanicí do další vsi – do Smolniku. Hejtman Prausa byl ve světnici, my ve stodole. Venku bylo plno sněhu a zima. Ve stodole alespoň jen ta zima. Do kouta za vrata jsme dali stanici, při perně jsme si ustlali na ležení. Je to proti poměrům v zákopech nejen velké pohodlí, nýbrž bezmála přepych. Zákopy jdou ve stejné čáře s naší chalupou. Rusové jsou skoro kilometr od nás. Není tu takového zuřivého střílení, jako bývalo na Srbsku. Přestřelky jsou slabé, časem bývá úplné ticho. I děla zvolna pracují s velikými přestávkami. Naše fronta má celkem směr od jihozápadu k severovýchodu, čelem k severozápadu, kolmo na úzkokolejnou dráhu lokální Lupkov – Cisna v Haliči (na dnešní Slovenské severní hranici). Na naše pravé křídlo již se připojuje maďarská brigáda. Takového přehledu situace jsem u setiny nikdy neměl.

Ve službě se střídáme po 2 hodinách u aparátu a následující, který má přijít na řadu, je v pohotovosti jako ordonance, je-li třeba někam dojít s vyřízením. Telefonogramy se píší do sešitu a ordonance je nosí do světnice hejtmanovi přečíst. Menáž dostáváme dvojí, a to od našeho úseku i od štábu. Jsme odhodláni dělat to tak dlouho, dokud se to na nás neprozradí. I chleba dostáváme obojí. Vidíme, že o jednoduché stravě by se nám bídně skákalo. Však jsme se v Srbsku nastrádali dost. Na našem mlatě se skoro každé dopoledne mlátí. V perně je obilí dosud nevymlácené. Přijde hospodář se synem, vyndají asi 3 snopy, rozvážou a mlátí. Nic v tempu jako u nás. Cepy mají tenké bijáky stejně dlouhé jako držáky, takže se cep může držet za kteroukoli polovinu a druhá mlátí. Slámu seberou, zrní nahrnou do ošatky, před stodolou vyfoukají plevy, zrní hned semelou na ručním žernovu v síni, zadělají na placky a ještě téhož dne je snědí. Za nás již měli žito snědené a jedli z ovsa. Sedlák bědoval každodenně, když tahal snopy z polovice myšmi ožrané, že „myši mlátia“, ale přece jim dopřál i nadále dobrého živobytí ve stodole. Nevymlátil víc, než kolik bylo třeba na oběd.

Rakousko-uherská polní kuchyně

V zákopech se naši mají špatně. Nehubí jich ani tak střelba, jako zima. Při každé cestě od štábu potkáváme ubožáky omrzlé na nohy, jak se bídně vlekou k visitě. Komu však ještě prsty nečernají, toho pošlou zpět do zákopů, třebaže se nemůže hnout. Jednou odpoledne šel Rus přímo k nám bez pušky a občas zdvihal obě ruce do výše. Došel až k nám do stodoly, že jde do zajetí. Má prý doma 6 dětí a rád prý by se dostal po vojně zdráv domů. Měli jsme ho den u sebe, pak jsme ho poslali ke štábu. Nechal nám svůj měděný kotlík, který se nám výborně hodil. Z té stodoly jsme se brzo přestěhovali do chléva ke koníkovi. Byl to oblezlý šiml menšího vzrůstu. Zaujali jsme přední část, koník byl vzadu. Nepřekážel nám, naopak bylo nám při něm tepleji. Přikrmovali jsme ho ovšem ze stodoly.

Boje v Karpatech

Na našem pravém křídle se často útočilo a Rusové dělali protiútoky. Vrch s řídkým lesem, na který jsme viděli, přecházel z ruky do ruky. Konečně se naši dostali až za něj. Naše vedení se patrně snažilo otočit frontu víc k západu proti Lupkovu, aby se mohlo útočit na čáru Medzilaborce – Lupkov. Prozatím se to dařilo, ale stálo to dost lidí. V zákopech naši vojáci mnoho zkusili a chápali se každé příležitosti, dostat se do zajetí. Noční hlídky se ztratily jednou po 4 noci za sebou. Když poslali ještě jednu hlídku, aby dávala pozor na první, nepřišly obě. Konečně pravé křídlo postoupilo a my jsme se stěhovali za ves do meze, kde jsme si vykopali příbytek. 28. února jsme se tam zařizovali. Dostali jsme též kamínka. Bylo nám dobře: teplo, fasuňky dva, práce skoro žádná – až na ty vši. Ty nás soužily, že ani spát nebylo možná. Kdo měl v noci službu, seděl u kamínek bez košile a chytal vši nebo je vypaloval, drže roztaženou košili proti žhavým kamínkům.

8. března zase změna. Večer jsme postupovali asi 1 km do opuštěných ruských zákopů. Neměli jsme spojení. Sotva jsme linku spravili, šlo se jinam, do vsi Smolnika a zde jsme v chalupě čekali, kam bude naše stanice teď přidělena, buď k obrstovi, nebo do rezervy. Poslali nás zase na frontu na návrší mezi Smolnikem a Lupkovem, čelem k Lupkovu. Sněhu tam bylo mnohem víc než dole ve vsi. Sedět jsme musili v obyčejném zákopu, jen stříšku jsme měli. K večeru se začal prášit sníh od ruské strany na nás. V zákopech byl pěkný sklípek po ruských telefonistech, obsadili však jej důstojničtí fajfkové (sluhové). Smluvili jsme se, že jej při střídání uchvátíme. Podařilo se. V noci vánice zesílila a vchodem k západu obráceným se nám prášilo dovnitř. Jeden došel do vsi a přinesl dveře, prášilo se ještě skulinami okolo, ale dobrá to byla pomoc. Večer jsme přinesli chleba i konzervy od štábu a v noci jsme vařili kakao pro zahřátí.

11. března jsem měl k ránu službu, ostatní všichni spali. Pojednou tluče někdo prudce na naše dveře. Odstrčil jsem je trochu a vidím Ševce, velitelova sluhu, celého vyděšeného, že Rusové útočí a že máme hned telefonovat o artilerii, aby střílela a také o rezervu, aby hned přišli. Šel jsem se napřed podívat, jak to vypadá. Rusové jdou v hustém řetězu po poli proti nám, jsou již sotva 400 kroků od našeho zákopu. Mezi našimi poplach, pušky jsou zamrzlé, málokomu se daří vypálit ránu. Všichni škubou rozčileně knoflíkem, ale jen někomu konečně povolí. Seběhl jsem k našim, vzbudil je a telefonuji do rezervy. Neozývá se nikdo. Švec už zase křičí u vchodu, zdali jsme už objednali dělostřelbu. Povídám, že ano, ale jsem už rozhodnut vůbec ji neobjednávati. Podle všeho půjdeme do zajetí a bili by do nás, až půjdeme přes frontu. Konečně se ozve kaprál Vébr z rezervy, že už nesedí u telefonu, že jsou zajati a pijí s kozáky kávu. Na potvrzení toho se ozývá i několik ruských slov. Žasnu. Nepřítel před námi, nepřítel vzadu – to znamená nejlepší naději na zajetí!

Tím byl zajímací akt šťastně odbyt. Došel jsem si ještě pro deku a ranec, do něhož jsem ve spěchu strčil pouze jednu košili a šel jsem chutně do zajetí. Sám, o druhé jsem se nestaral. Hleděl jsem se dostat z bojiště, což kdyby přece někdo tu artilerii vybouřil! Nyní, když mám pro sebe vojnu vyhranou, bylo by zbytečné dostat nějaké přilepšení na cestu v podobě kulky nebo granátového střepu! Dojmů za kratičké ráno jest tolik, že jich není možno honem v mysli zpracovat. Už jdu s vršku dolů a potkávám asi 3 řady nových útočníků. Přiskočil ke mně jeden ruský voják a bere mně deku s ramene. Důstojník s šedivým plnovousem však na něho vzkřikl. Voják mi ji nechal a odběhl. Za mnou se po svahu trousí plno našich. Nejzadněji, až na vršku jdou v hustém houfu, přede mnou ještě nikdo, jsem první.

V dolíku čekají již na nás s úsměvem ruští vojáci. Rovnají nás – po četyre – a počítají. Byl jsem v prvním čtyřstupu prvního oddílu. Kousek pod Lupkovem jsme sešli na trať a po ní do Lupkova. Čtyřstupy se uvolnily a jdeme v houfu. Někde za námi vyšla jediná rána z děla. Fronta za námi se úplně ztišila, i vítr ustal a sníh přestal padat. Klid v přírodě, klid v duši. Mám již po válce.
 

Pro www.obec-cizkov.cz připravili
Ing. Antonín Bárta, Ing. Libuše Oplová