JAK JSEM PROŽIL VÁLKU 4

4. ČÁST

V ruském zajetí                                                                                                   11. 3. 1915 – 28. 6. 1916

Došli jsme do Lupkova a zavedli nás do farního nádvoří hned na kraji osady. Tam nás ruský důstojník oslovil německy a ptal se, jaký jsme pluk. Vykázal nám místo pod kůlnou a hned jmenoval jiná čísla pluků, od nichž očekávají zajaté a vykazoval i pro ně místo na dvoře. Stále přibývalo nových a ještě před polednem se naplnil celý dvůr. Náš pluk se tu sešel skoro celý. Občas vyšli ruští důstojníci se na nás podívat. Líbily se mi jejich nenápadné uniformy, jejich klidné vystupování a slovanský zvuk řeči.
 

Cesta přes Halič

Pozn.: Zajatci po přepočítání šli od Lupkova do Mezilaborců (tj. po dnešní hranici Slovensko  - polské), pak zahnuli na sever do Dukly a Krosna. Je zajímavé, že touže cestou, o třicet let později za druhé světové války, šel opačným směrem Svobodův armádní sbor. 17. března se dostal zajatec Rodina do Řešova a odtud pochodovali spolu s dalšími zajatci do Převorska a Jaroslavi.

V neděli ráno 21. března jsme přišli do menšího městečka, byl šedivý mrazík. Jíst nebylo co, ale mně na tom nezáleží. Již od Jaroslavi mi není dobře. Tam nás uložili ve veliké a vysoké jízdárně, bylo tam zima. V úterý 23. března byl můj stav již tak povážlivý, že jsem začal hledat pomoc. Chodil jsem ráno z etapního komanda do špitálu a nazpět, až jsem konečně zjistil, že mne tam nevezmou. Až v ruské Ravě, kde je větší nemocnice a tam prý dojdeme ještě dnes. Když jsem se ohrazoval, že tam nedojdu, poslali mne na formanku. Formanka byla skupina selských vozů, které jezdily s naším transportem. Stála připravena v panském dvoře a také již i obsazena, takže jsem nikde nenašel místa. Seděli na vozech židé, šikovatelé a všelijaká chasa, která mohla dobře šlapat pěšky, ale nechtělo se jim. Zkusil jsem asi dvakrát poprosit, aby mne pustili, ale marně. Zeptal jsem se tedy, kudy se jde do Ravy a vydal jsem se na cestu napřed, docela sám.

Bylo hezky, slunce svítilo i hřálo. Došel jsem pomalu až k lesu, ale do lesního chladu se mi již nechtělo. Byl jsem unaven a usedl na kámen na kraji lesa. Z Lubačova právě vyjížděla formanka a za ní už vycházel pěší transport. V čele před vozy jeli dva kozáci o kus napřed. Jeden mě zahlédl a rozjel se ke mně. - Što ty? - A již zvedal nahajku. Neudeřil však, když uviděl mé žluté oči. - Bolnoj, a? - řekl již mírně. Dojely povozy. Hned na prvním seděli židovští zupáci a mluvili maďarsky. Chytil krajního za rameno, aby slezl. Tomu se to nezdálo, něco breptal polsky. Kozák ho přetáhl nahajkou. Žid nečekal na druhou a naráz byl dole. – Sadís - , povídá na mne kozák. V Ravě jsem si koupil za 10 kopějek bílého pečiva a s chutí snědl. Pak jsem šel na etapní komando. Tam mne poslali do velké světnice s lavicemi okolo, abych čekal. Pomalu nás přibývalo, a když došel pěší houf, přibylo jich hodně najednou.

Vešla doktorka, za ní voják. Nikoho se na nic neptala, šla podle řady a prohlížela nás jen podle obličeje. Po jejím úsudku nás voják třídil na dvě skupiny. Byl jsem v menší skupině. Velkou voják odvedl a pro nás přijel žebřiňák. Vezli nás do nemocnice.
 

V ruských nemocnicích Nemocnice byla v klášterní škole. Seděli jsme tam na chodbě a dlouho si nás nikdo nevšímal. Až v 9 hodin přišel doktor a řekl, že je nás mnoho. Vyslechl všecky, co komu je a polovinu poslal pryč. Mne přidělil zrovna do těch dveří v přízemí, co jsem u nich seděl, ostatní šli nahoru. Šli se mnou dva vojáci a zavedli mně k čisté posteli. Tím jsem byl velmi překvapen, ač příjemně. Věděl jsem, že budu v nemocnici, ale ani jsem si neuvědomil, že budu ležet v posteli. Tak jsem si jí už odvykl. Zaradoval jsem se, ale v tom jsem si vzpomněl na své vši a celá iluze se mi pokazila. Voják kázal, abych všecko ze sebe svlékl, i prádlo. Svlékl jsem se do naha, dostal jsem čisté prádlo. Lehl jsem si do postele a vojáci zatím zapisovali moje věci. Víc už nevím, usnul jsem hned. Spal jsem tvrdě, až mne voják ráno probudil a strkal mi teploměr pod paži. Hned roznášeli čaj. Prohlížel jsem teprve nyní své sousedy. Je jich tu 6, samí Rusové. Povídají si a vyrozuměl jsem, že padl Přemyšl, hned předevčírem.

Zničená pevnost Přemyšl 1915

Celé dopoledne jsem byl jako v kole. Přišel Rus a se strojkem na vlasy. – Kde Austrijec? – Posadil mě hned u dveří na židli a ostřihal mi vlasy i vousy dohola. Ještě jsme nebyli hotovi, už čekal jiný, odvedl mě do 1. patra do vany, kde už byla teplá voda, namydlil mě a celého vydrhl slaměným víchem. Sotva jsem po koupeli dolehl, přišel doktor, sedl si u mě, velmi důkladně mě prohlédl a dal sanitáři příslušné rozkazy. Ten mě vzápětí přinesl prášky, celou krabici, abych je jedl každé 2 hodiny. Dietu mě předepsali velmi hubenou: Ráno čaj, dopoledne a v poledne mléko, odpoledne čaj a večer zase mléko. K tomu 5 kousků bílých sucharů za den. Byl jsem tak unaven, že jsem odpoledne zase spal. Jakživo snad mi nebylo tak blaze jako tenkrát, když jsem se za jediný den zbavil vší i špíny a ležel na čistém lůžku. V Ruskoravské nemocnici jsem byl až do 6. dubna, celkem 12 dní. Teprve po letech jsem se dozvěděl, že náš transport šel pěšky až do Radzivilova a dostal se k Archangelsku na stavbu Murmaňské dráhy do poměrů krajně těžkých a nepříznivých. Mnoho jich tam zemřelo. Tomu jsem tedy takto ušel.

Čas v nemocnici plynul dost jednotvárně. Hned v prvních dnech jsem zkonfiskoval první list ruských novin. Byl na obou stranách článek Paděnije Peremyšla. Pokoušel jsem se čísti. Azbuka činí zpočátku obtíže, než přeslabikuješ slovo, uchází souvislost. Přece však jsem článek prošel dvakrát, později třikrát denně a pokaždé jsem se zase něco nového dočetl, čemu jsem dříve nerozuměl.

Pozn.: Jedna z nejtragičtějších kapitol první světové války – zimní boje v Karpatech 1914/1915 – byla významně motivována právě pro monarchii prestižním vyproštěním pevnosti Přemyšl. Nebyly přitom brány žádné ohledy na žalostný stav vlastního vojska, ani na specifická úskalí zimního karpatského válčiště. Neefektivní snahy o vyproštění asi stodvacetitisícové přemyšlské posádky však pouštěly habsburské monarchii neúměrně žilou. Podle některých statistik dosáhly ztráty až 800 000 mužů, z nichž ¾ připadaly na nemocné. Rakousku-Uhersku se s německou pomocí sice podařilo tuto kritickou ruskou ofenzívu ustát, ale ještě nikdy nebylo v Karpatech tak blízko porážce jako o Velikonocích 1915.

Asi třetího dne se mne ptal doktor, jak je mi. Já místo lučše (lépe) řekl bolše (více). Doktor se domníval, že je mi hůř a předepsal mi injekce a obklad na břicho. Přišla ruská sestra, velmi hezká, mladá a dávala mi injekci. Trochu jsem sebou škubl a ona utěšovala: - Děrži, já těbě čtoto priněsu. – Byl jsem zvědav. Za chvíli přinesla balíček a arch papíru a položila obé na můj stolek. Papír hrubý, k psaní se nehodil, měl jsem podezření, že je to na záchod. V balíčku byla žlutá zrnka. Jeden Rus mě ukázal, co s tím. Utrhl kousek papíru, stočil kornoutek, nasypal zrnek z balíčku a šel to vykouřit na záchod. Tam já už chodil kouřit z dýmky a o cigarety jsem neměl zájmu. V úterý po velikonocích 6. dubna jsem byl vyřazen z nemocnice. Cítil jsem se již zdráv, jen trochu zesláblý. Přinesli mi zase mé šaty. Hrozil jsem se, že zas musím do těch vší. Zatím bylo všechno vypařeno, ještě vlhké a hnidy umořené. Po 14 denní dietě jsem měl však ukrutný hlad.

Po obědě jsme opustili špitál. Voják nás vedl na nádraží. Ve městečku jsou snad samí židé. Jedna židovka vyběhla, podala mi maces a 5 malých bramborových knedlíčků na něm. Slupl jsem to jako jahodu. U nádraží jsem si koupil od žida kus chleba a porcičku tlustého, vařeného vepřového masa a čekal jsem, co to bude dělat v mém vymořeném žaludku. Nedělalo to nic. Teprve k večeru nás naložili do bedněného nákladního vozu bez střechy a odvezli do Sokalu. Zde jsme přespali ve velkém plachtovém stanu hned u nádraží, označeném červeným křížem. O půlnoci mne někdo bere za rameno a podává z košíku veliký krajíc černého chleba a kus špeku, asi čtvrt kila. Sedl jsem si na nosítkách a jím bez ohledu na svou dietu. Ob jednoho ležel mladík, který si kousl jednou chleba a víc nemohl. Vzal jsem si i jeho porci a také snědl. Ráno nás vedli k připravenému sanitnímu vlaku. Byli jsme v obyčejných ruských vozech osobních, které se vesměs dají proměnit ve spací s třemi patry lůžek pro všecky, kdož ve dne seděli. Ještě než se vyjelo, rozdávali oběd. Přineseno vědro mastné hovězí polévky a pro moločné (nemocné), že přinesou jinou. Nehlásil jsem se ke svému moločenství a jedl hovězí polévku, černý chléb a prosnou kaši omaštěnou sádlem. Vyjeli jsme odpoledne a zanedlouho jsme byli ve Vladimiru Volyňském. 9. dubna přijíždíme do Kijeva. Je to město veliké, krásné, po kopcích rozložené, výstavné.

Na rekonvalescenci

Asi 30 nás šlo hned ráno 20. května přes město k nádraží. Čechů nás bylo pouze osm. Vlak nás vezl ve dvou tepluškách (vagonech) někam k jihovýchodu. Cesta byla velmi příjemná: Nádherná májová příroda, a co chvíli jsme projížděli krásnými lesy jehličnatými i smíšenými. Jsou to krajiny středoruské, odtud bývalo mnoho kupců, kteří zbohatli a stavěli ve svém městě kostely. Taková městečka, kde je plno lesklých kostelních bání, vypadají velmi malebně.

Vlakem jsme dojeli večer 21. května do Lukojanova. Druhý den jsme se vydali na pěší pochod. Dopoledne jsme došli do sela Majdanu, kde nám lidé dali dost jídla. Byla zrovna sobota před svatodušními svátky, která už je u nich dnem svátečním. Všechno bylo v parádě a přinášeli nám pirožky vším možným nadívané: zelím, cibulí, masem, brambory a i prosem.     I nějakého piva ovesného nám kdosi naléval z putny po sběračce. Dalšího dne, na Boží hod jsme šlapali zase dál. Po poledni jsme došli do Obuchovky. Tam nás jedna matka zatáhla na čaj, dala nám mléko i vejce. Všude si nás zvědavě prohlíželi. Louskali jen slunečnicová semínka a mládež hrála o vejce. Z plev a smetí udělali před chalupou tři kopečky. Dívka je zakryta širokou sukní a zastrčila do jednoho dvě, do druhého jedno vejce a třetí kopeček zůstal prázdný. Vstala a začala křičet: - Jajickéj, jajickéj – což je vlastně jajic iskej (hledej vajec). Mládenec přijde, podá dívce jedno vejce a za to smí rozhrábnout jednu hromádku. Co v ní najde, je jeho. I my jsme s nimi chvilku hráli.

V pondělí na prostřední svátek jsme došli do dělnické kolonie Tašin zavod. Zajatci jsou tu pouze na rekonvalescenci, nikde nepracují. Uprostřed kolonie je železná huť starého způsobu o 3 pecích. Ráno nás přichází budit voják a jde se na čaj a chléb. Po snídani se zamete, potom několik z nás jde škrabat brambory, a kdo by chtěl vyprat, jsou tam k tomu několikery dlabané necky i teplá voda. Strava je obstojná, vaří se výhradně vepřové maso na různé druhy polévky. Okolo třetí hodiny se jde – na progulku – tj. na procházku. V červnu bylo v lesích množství červených jahod, které jsme sbírali a ještě domů nosili. Několikrát se vyskytly plané pověsti o transportu, až 15. července to bylo doopravdy. Toho dne jsem si ráno vypral, odpoledne jsme byli na jahodách a večer přišel z ničeho nic untěroficer zapisovat na transport. Nic určitějšího se nevědělo, a já zcela náhodně jsem se dal zapsat mezi bolné. Ti měli hned ráno odjet.

Cesta do Turkestanu

15. července jsme vyrazili brzy ráno a šli jsme zase k Lukojanovu na dráhu. Nedaleko, říkají ruští, jenom 50 verst (více jak 50 km). Bylo hezky na chůzi a do večera jsme došli až do Majdanu, což je 35 verst. Nocleh jsme měli po chalupách. Vstávali jsme brzy a ještě před polednem ušli zbývajících 15 verst na nádraží. Tam nás naložili do vlaku, jeli jsme na východ a vystoupili ve stanici Nižní Novgorod po 6. hodině večer. Na tomto místě jsme zůstali čtyři a půl dne. Zdejší tábor je pouze koncentrační, ale kam se odtud hneme, se dosud nevypátralo.

Po obědě ve čtvrtek 22. července nás seřadili a vedli nás na nádraží, usadili nás do teplušek po 25 mužích, do každé teplušky byl dán ruský konvoj s puškou. Míjíme města Saransk a Ruzajevku. Na vozech ve stanicích čtu často pojmenování trati: Syzraň – Ruzajevka – Moskva. My však jedeme po ní opačným směrem, tedy do Syzrani. Syzraň je na Volze. Snad nás nevezou někam do Asie? Nové dohady a kombinace se líhnou neustále.

Odpoledne 24. července přijíždíme do Syzraně. Hned za ní jedeme po pravém břehu Volhy, která je tu velmi široká, pojedeme prý po mostě přes ni. Jsem na most zvědavý a sedím u okénka dlouho do noci. Usnul jsem a probouzím se další den ráno, po řece ani stopy. Jsme už na druhé straně a já lituji, že jsem zaspal most. Zastavujeme ve městě Samaře, za nímž je úrodný kraj. Viděli jsme pšenici, ječmen i hojně zeleniny na polích. Dozvídám se, že v Kinělu se trať štěpí. Jedna vede na Sibiř, druhá do Turkestánu. Pozoruju bedlivě výjezd z této stanice. Uhnuli jsme napravo – tedy do Turkestánu. Už tady je dost horko, jak teprve bude tam?

Za stanicí Neprik vjíždíme do krásného dlouhého lesa, v němž roste mnoho listnatých stromů. Po chvíli les řídne a je oživen letními hosty. Letovisek přibývá, tušíme blízkost města. Skutečně - se soumrakem přijíždíme do Buzuluku. Pozn. O Buzuluku se zmiňujeme proto, že se zde začal formovat za druhé světové války první samostatný československý prapor, jako zárodek budoucího Svobodova armádního sboru.

Pruh byl stále širší, při dolním okraji počal se vroubit živou zelení. Je to voda, či není ? Jak jsme se přibližovali, hladina již bezpečně prokázané vody se sklonila do správné vodorovné polohy. Teprve nyní se mi rozbřesklo: Aralské jezero by to mohlo být. Zastavujeme ve stanici Aralskoje morje. Okolo stanice je slušně vystavěná osada. Hned u nádraží je tržiště. Na něm hlavně ryby, drobné i větší. I velké půle ryb, jako vepřové u našich řezníků, tu visely na prodej. Na jednom krámku prodávali i vodní ptactvo. Při jezeře je několik rybářských vesnic a jedna z nich prý česká. Hladina jezera je v nadmořské výšce 10 m, největší hloubka je prý 16 m.

Ve čtvrtek 29. jsme projeli Džusaly a Perovsk. Horko je pořád větší a sedíme ve vozech jako omámeni, vysvlečeni a bosi. Chceme-li na stanici vystoupit, obouváme boty. Bosou nohou není možno stoupnout na rozžhavený písek, natož na horkou kolejnici. Největšími osadami na trati jsou hlavní topírenské stanice, vzdálené průměrem 300 verst od sebe. Okolo nich bývá neveliká skupina zděných domků, stačících právě na byty potřebných pro zřízence dráhy a stravovací stanice pro vojenské transporty. V pátek dojíždíme do stanice Turkestan. V sobotu 31. července nás překvapuje příjemná změna. Z holé stepi vjíždíme naráz do nádherného přírodního bohatství. Ocitli jsme se v oblasti zavlažované zavodňovacími kanály z řeky Syr – Darje. Jsou tu zahrady plné stromové, vinných keřů, často se objeví plocha zelená, plná bílých květů. Rostlina se podobá našim bramborům, barvou i vzrůstem.

V Turkestanu

Spokojujeme se domněnkou, že jsou to přece brambory nějakého jiného druhu. Teprve později jsme se dozvěděli, že je to bavlník. Nebylo to bez úžasu. Bylo totiž nutno si opravit dosavadní představu, že bavlník je strom. Tato nehoráznost už bůhví jak dávno se u nás opisuje z učebnice do učebnice.

Zastavujeme na taškentském nádraží a dozvídáme se, že odtud budou naše vlaky rozeslány na různá místa. Náš vlak pojede do Samarkandu. Na ulicích Taškentu jsou Rusové, orientálci v turbanech a pestrých chalátech. Přicházíme do jiného světa. Je zde delší zastávka. Naše lidi láká množství vábivého ovoce, není však za co kupovati. Je tu řada prodavačů a všichni zvou špatnou ruštinou ke koupi. Sedí na bobku za svými opálkami, Dva kopek, tri kopek a pozdvihuje najednou dva krásné hrozny vína s bobulemi podlouhlými jako naše švestky velikými. Arbuz (meloun) jako hlava veliký se za vosem kopek nezdá drahý. Jako na zavolanou přichází pomoc v nouzi. Bradatý podnikavec, který svým vzezřením připomněl Kaifáše z křížové cesty, přistupuje ke skupině mlsných a obezřele začíná: - Žarko. Šiněĺ něnada (Plášť není třeba). Predaj! – Po chvilce už odnáší plnou náruč rakouských plášťů, po dvou, třech rublech koupených. Nebýt povelu k nasedání, ještě by se mnoho plášťů prodalo. Ráno 1. srpna již jsme se probudili v Samarkandě.  Zrána bylo citelné chladno. Kdož se včera najedli ovoce a v noci vykřehli ve voze, měli nyní shromaždiště na 00.
 

V Samarkandě

Po opuštění vlaku nás vedou z nádraží do nedalekých kasáren 5. turkestánského střeleckého pluku, kde nás ubytovali. My zajatci jsme ve 3 budovách v řadě stojících, ve čtvrté budově jsou ruští vojáci. Dvůr je velmi rozlehlý a jsou tam ještě drobnější stavby pro skladiště, byty důstojníků a poddůstojníků. Proti idylickému Taškentu však je tu život pravým peklem. Byt jsme měli bídný, ale ani stravu lepší. Palandy jsou ze starého dříví plny štěnic, které nedaly v noci spát. Přes den bylo úžasné vedro. Žili jsme takto: Ráno byla prověrka, tj. vyvolávání jmen a vybírání na práce. Kdo nikam nešel, mohl chodit po dvoře. V 9 hodin však bylo již nutno před horkem utéci do baráku. Teprve po 4. hodině odpoledne jsme zase vycházeli. Ze dvora byla krásná vyhlídka na staré domorodé město rozložené po návrší. Z jednotvárné hnědi hliněných staveb mohutně vynikaly starobylé, do výše i šíře rozsáhlé chrámy, z nichž některé jsou ze XIV. století z doby Tamerlanovy. Tamerlan, veliký dobyvatel turkmenský, porobil ve XIV. století tyto krajiny a učinil Samarkand hlavním městem své říše.

Za klidných večerů, kdy z pološera vynikají velebně hrozivé obrysy kyklopských budov a z města celkem neosvětleného zaznívá jednotvárná melodie šalmaje, zpěvy muezzinů, hýkání oslů a bekot ovcí, zachvacuje i nás tajemná nálada orientální noci. Vzduch je naplněn ostrým cvrkotem kobylek a cikád. Po 10. hodině náhle zavane chladný vzduch. Jako na povel se všichni zvedají a odcházejí dovnitř, kde již čeká hladový krvelačný hmyz.

Práce domácí, čili kazení, jak se říkalo, nebylo mnoho. Nosila se voda do kuchyně, chodilo se pro chleba do druhých kasáren a konečně na polívku. To však nebyla polévka k jídlu, znamenalo to chodit polévat ulice okolo kasárenských budov. V Turkestanských městech nikde není dlážděných ulic. Vrchní půda je spraš ve vrstvě 1-6 metrů. Vysycháním povrchu a hojnou frekvencí tvoří se v ulicích spousta prachu, proto bylo nutno 2x denně ulice polévati. Za této práce jsme pozorovali ruch na ulicích.

Chrám v Samarkandu		Sartská žena		Prodavač sartského chleba - lepjošek

Domorodí Sarti málo chodí pěšky, leda chudina. Bohatší se obyčejně vozí na koních a to velmi často i po dvou na jednom koni. Mnoho se též jezdí na oslech, kteří slouží i k nošení lehčích nákladů. Pro těžká břemena je velbloud, na něhož nakládají až 500 kg. Vozy po ulicích s nákladem jezdící jsou hlavně arby dvoukolé o kolech tak vysokých, že když jsem se k vozu postavil a paži do výše natáhl, mohl jsem se jen prsty shora na kolo položit. Žena je řídkým zjevem na ulici, a jde-li má na sobě tmavý háv až na paty, pouze před očima je všit obdélníček řídké tkaniny, aby viděla na cestu. Po městě je několik kašen, kam se chodí pro vodu. S vědry vždy odpočíváme na začátku tržiště, kde je pestrý život.

Hned na kraji býval obchodník se starým železem, který měl ještě i ve dvoře sklad všelijakého haraburdí. Vedle líhal na dřevěné palandě hezky oblečený Sart, vedle sebe měl pytlíky s penězi, ruské počitadlo, papíry a čajník. K němu chodili měnit peníze. Dále pekl Sart šašliky. Vedle sebe měl bečku s kostkami skopového masa v cibuli naloženými a před sebou korýtko žhavého uhlí. Navlékal po 10 kostkách na drát a otáčeje opékal je nad korýtkem. Prodával je pak po kopějce, celý drát jich byl za 10 kopějek. Kupujícímu obyčejně shrnul do čepice, kolik žádáno. Lepjošky, tj. nekynuté placičky se prodávaly hned vedle. Za nimi jiný prodával z pytle vařené maso slepičí. Kupující si řekl, za kolik kopějek chce masa, obchodník zalovil rukou v pytli, hledaje vhodnou porci. Na čistotu nebo úpravu při prodeji potravin se tu příliš úzkostlivě nehledí.

Za tímto slepičím lahůdkářem býval švec sedící rovněž na holé zemi jako všichni předešlí. Také on přicházel na trh s pytlem. Navrch měl v něm odřený koberec, který rozprostřel na zemi a ostatní obsah pytle na něj vysypal. Mezi kupou odřezků a staré obuvi vypátral kladivo, šídlo a kolík, který zarazil vedle koberce do země. Zákazník se brzy objevil, sedl si k němu na koberec, zul roztrhaný pantofel a švec mu botu opravil. Pak byla řada prodavačů zeleniny. Naproti nim dělával před domem soustružník. Sarti sedí při jídle na zemi u nizounkých stolů se stočenými nohami.  Tento umělec dělával právě nohy ke stolkům. Pravím umělec, neboť jeho výkon byl skutečně úctyhodný. Soustruh vůbec neměl. Seděl na zemi bos, v dolince mezi sepjatými chodidly držel jeden konec dřeva a druhý opíral o prsa, kde měl dřevěnou destičku s jamkou. V jedné ruce držel dláto, druhou otáčel soustružené dřevo smyčcem. Výrobek vzešlý z tohoto prostinkého zařízení byl dosti čistý a úpravný. Opodál za ním býval stařík s vodními dýmkami. Měl jich o zeď opřeno asi šest a všechny byly zapáleny. Dýmka je z dýně jako džbán veliké a je v ní voda, víc než do polovice. Do dýně jsou vsazeny dvě trubky rákosové: na delší, svislé, je malá hliněná hlavička na tabák, kratší trubici se strany šikmo vetknutou, bere kuřák koncem do úst. Co chvíli přišel Sart, dal kopějku, vzal si jednu dýmku, několikrát mocně zabafal, vypouštěje celé oblaky dýmu, postavil ji a odešel. Po tržišti se nabízí i občerstvující nápoj. Prodavač seděl na oslu, před sebou měl vak z kozí kůže sešitý, i srst na něm byla. Úzký špičatý konec vaku držel ve dvou prstech a neustále vyvolával. Našel-li kupce, vylovil z chanátu koflík, sehnul hrot vaku a nalil z něho nějaké růžové tekutiny k pití. Podobně prodávají i mléko z kožených vaků a propouštějí je po nevalně čistých prstech do postavené nádoby.

Nosič vody

Turkestanské podnebí nám nešlo příliš k duhu. Tamní suchý vzduch sice prospěl souchotinářům a těm, kdož přišli s chirurgickými ranami z bojiště, takže brzo odložili berly. Všeobecně se záhy počaly mezi námi šířit nebezpečné choroby, hlavně dyzenterie (úplavice), malarie, tyfus a skorbut (kurdějě). Po krátkém pobytu v kasárnách mnozí odešli do nemocnice, z níž se málokdo vrátil. Kromě vlivů podnebných měla na tomto bídném zdravotním stavu podíl podvýživa.

Kolega Janďourek vymohl nám práci na stavbě vojenského kostela. Byla to placená práce, vypláceli nám 20 kopějek denně. Hned u kostela jsem si koupil 2 hrozny vína po kopějce, abych konečně došel té pochoutky. Příští sobotu jsem bral 90 kopějek, což bylo celé bohatství. Tato radost však netrvala dlouho. Ve čtvrtek 28. října jsme přišli k obědu a byli jsme překvapeni zprávou, že odpoledne se na žádnou robotu nepůjde, že se celé kasárny vystěhují do kozáckého tábora za městem. Šli jsme tam pěšky asi půl druhé hodiny.

V kozáckém táboře

Nové bydliště působilo příznivým dojmem. Baráky jsou stavěny z hlíny a také hlínou jsou pokryty. Na stravu jsme se měli o poznání lépe. Jedině mě mrzelo, že jsem přišel o výdělek a obával jsem se, že nastane zas doba bídy a živoření. To se mi také vyplnilo. Z tohoto tábora se nechodilo do práce nikam. V našem baráku byli téměř samí Češi. Brzy se dělil barák na strany: byli jsme my, vyslovení revolucionáři, potom vyslovení Rakušáci, k nimž patřili hlavně zupáci, Vídeňáci a starovychovanci a konečně třetí strana – blahoslavení neutrálové. Neustálými hádkami a debatami byl náš 5. barák čím dál zvířenější a nevraživost mezi přívrženci protichůdných směrů se stupňovala.

Celý listopad jsme měli dost volnosti. Mohli jsme z lágru chodit do polí a pozorovat způsob obdělávání políček. Právě sklízeli bavlnu. Tobolky s chmýřím byly již napuklé a Sarti je odtrhávali do pytlů. Zbylé nati se použije k palivu. Jednou jsem pomáhal starému Sartovi trhat zaschlou nať a nakládat na arbu. Chtěl, abych mu příští den zase pomáhal. Za to mi přinesl rukáv staré košile nacpaný tabákem. Na ostatních polích již bylo skoro sklizeno. Obilná strniště se právě orala po druhé sklizni. Náčiní bylo prajednoduché. Snad po 2000 let se na něm ničeho nezdokonalilo. Pluhem byl samorostlý dřevěný hák z rozdvojené větve. Tlustší strana byla nakrátko seříznuta, aby ryla v zemi, slabší byla dlouhá a na konci měla příčné břevno, jež se kladlo dobytku na čela.
 

Rakousko-uherští zajatci v Rusku
 

Jednou jsme se byli podívat na zajateckém hřbitově, kde se pochovávali zajatci pouze z našeho tábora. Na vyvýšené stepní planince se od hnědé stepi ostře odráželo pole černých křížů. Na všech jsou tabulky se jmény a pluky zemřelých, německy psané, dole na křížích jsou hroby očíslovány. Nejmladší byly již v 18. stovce, ač nejstarší jsou zde od dubna 1915, tedy půl roku je starý celý hřbitov. Z holé stepi se otevřel překrásný pohled na step stále vystupující do několika horských pásem, u nichž zadní se pnou do úžasné výše a lesknou se ledovci. Nalevo v dálce ještě vyšší bílé špičky až v oblacích se tratí, snad až někam k Pamiru dohlédáme.

Jednou sháněli po barácích muzikanty. Přihlásil jsem se také na čelo nebo basu, doufaje, že bych se snad snáze někam dostal. Druhého dne jsme začali cvičit, všechno bez not. Rozeznávali jsme németnotu, to byly písně, valčíky a pochody, a pak maďarnotu, totiž čardáše a podobné čistě cikánské kousky. Všech nás bylo devět. První debut jsme měli v ruské důstojnické menáži. Byla tam nějaká domácí slavnost, k níž přišli důstojníci i s dámami. Při hostině jsme se i my dobře přiživili. Mimo to jsme vyhráli po dvou rublech. Ve čtvrtek a v neděli jsme chodívali hrát rakouským důstojníkům. O Štědrém večeru 1915 jsme jim tam také hráli, na Boží hod zase, na Štěpána jsme hráli pěti důstojníkům maďarským. Vydělané peníze jsem projídal, abych se trochu zotavil.

V únoru se začal hromadně vyskytovat skorbut, nemoc z podvýživy a jednotvárné stravy. Zažil jsem ji také. Napřed jsem měl na nohou několik mokvajících vředů, po vyléčení mě otekla levá noha v koleni a pod kolenem. Belhal jsem se o holi. Nebyl jsem však postižen sám. Mnozí nemohli na obě nohy a museli ležet. U jiných se projevil skorbut zduřením dásní a vypadáváním zubů. Mnoho případů bylo těžkých a končily smrtí v nemocnicích. Prvním opatřením byl ocet. U východu z kuchyně stál Rus s velikou lahví octa a do každé mísy s polévkou pro 10 osob ulil trochu. Nemocným dávali místo kaše jakousi kyselou zapraženou směs zeleniny, později i hlávkový salát. Léčil jsem se sám. Pokud jsem měl nějaké peníze, kupoval jsem si mléko a slaninu. Lepšilo se to, ale velmi zvolna.

Nebyl však toho jara skorbut jediným zlem. Rozmohla se tehdy i malarie, která přepadala nemocného v docela pravidelných časových obdobích, takže záchvat předem na hodinu očekávali. Záchvat trval 2 – 4 hodiny. Počal zimnicí a končil horečkou. Když nemocný ulehl, naházeli jsme na něho kabáty, a když pak rozpálený vstal, sháněl se po jídle. Chinin na marodce i v nemocnici vypotřebovali a jiného nebylo. Mnoho jich na zimnici pomřelo. Současně vypukl toho jara tyfus. Koncem února mřely každodenně desítky zajatců. Mrtvá těla skládala se v komoře do hranic jako polena dříví. Kolik ráno přivezli rakví, tolik staženo s hranice mrtvých těl a odvezli je na hřbitov. Těla vespod ležící byla již v rozkladu, poněvadž mnoho dní nebyla hranice dobrána a nahoru přidali každý den několik nových. Konečně poručeno lékařem hranici mrtvol přerovnat, aby se spodní dostali navrch a mohli být pohřbeni. Nebylo divu, že nás v barácích valem ubývalo. Tábor se začal více vylidňovat, když od února se odesílaly různé transporty na různé práce, nebo byly přemisťovány do jiných táborů. Skoro celý březen bylo ještě pošmourné počasí, teprve počátkem dubna se udělalo opravdové jaro, od něhož jsem si sliboval polepšení svého skorbutu. 10. dubna 1916 jsem konečně dostal první lístek z domova. Potom už docházela pošta pravidelněji.

Koncem května byly již zralé meruňky. Za 4 kopějky nám jich Sarti prodávali skoro plnou rakouskou čepici. Jedl jsem nejen ovoce ale i jádra z pecek. Snad jsem v tom našel účinný lék proti skorbutu, který mě právě v té meruňkové době povolil. V době meruněk zahájila naše parta výrobu meruňkových knedlíků. Měli jsme petrolejový vařič a vařili jsme na prodej vždy k večeři jako doplněk polévky z kuchyně. Vařili jsme jich 600 i více. Porce deseti knedlíků s omastkem a strouhankou se prodávala za 10 kopějek. Vydělávali jsme na tom skoro jen tak tu svoji večeři.

Teprve v této době se začali starat o naše zdraví. Chodili jsme se koupat do lázně, i šaty nám vypařili, když už jsme se skoro docela hmyzu zbavili. Každý týden, někdy i dvakrát, nám na marodce dávali injekce proti tyfu, choleře a proti neštovicím. Tato péče se rozhodně opozdila. V zimě, kdy s námi vši hýbaly, umýt jsme se mohli nejvýš v potůčku a když polovina vymřela nemocemi, nikdo se o nás nestaral. Co nás tu do nynějška zbylo, byli jsme vlivem teplého sluníčka a zlepšených poměrů již téměř všichni zdrávi.
 

Pro www.obec-cizkov.cz připravili
Ing. Antonín Bárta, Ing. Libuše Oplová